Hořčík

Hořčík je po vápníku, draslíku a sodíku čtvrtým nejrozšířenějším minerálem v lidském těle. V organismu plní celou řadu funkcí, podílí se na přenosu signálu z nervů do svalů, ovlivňuje svalovou funkci, podporuje zdravý imunitní systém, udržuje stálý srdeční tep a pomáhá kostem zůstat silné. Podílí se na úpravě hladiny glukózy v krvi, je nezbytný v energetickém metabolismu a při syntéze bílkovin, což je proces, při němž se z aminokyselin tvoří bílkoviny. Nedostatek hořčíku se může projevit třesem, křečemi, zmateností, srdeční arytmií, snížením sekrece (vylučování) inzulínu, vysokým krevním tlakem, osteoporózou.

Kolik hořčíku potřebujeme?

Doporučená denní dávka hořčíku pro dospělé ve věku 25–51 let je 300 mg pro ženy a 350 mg pro muže. Vyšší příjem hořčíku je doporučován pro mladistvé (ve věku 15 až <19 let) a pro mladé dospělé (ve věku 19 až <25 let), kteří by měli denně přijímat 400 mg hořčíku. Pro těhotné ženy je doporučená denní dávka hořčíku 310 mg, pro kojící matky 390 mg.

Další informace k doporučeným denním dávkám minerálních látek se dočtete na stránce Minerální látky – pokrytí denní potřeby.

V čem je hořčík obsažen?

Zatímco pitná voda představuje zhruba desetinu denního příjmu hořčíku, chlorofyl (a tedy zelená zelenina) je hlavním zdrojem hořčíku. Na hořčík jsou bohaté také ořechy, semena a nezpracované obiloviny. Dobrými zdroji hořčíku jsou také luštěniny, mnoho druhů zeleniny (viz kategorie Sezónní ovoce a zelenina), sójové boby, bobulové ovoce (např. jahody, ostružiny, maliny, borůvky, brusinky, černý bez, rybíz, angrešt, hrozny, rakytník), z tropického ovoce například pomeranče a banány.

Maso a ryby mají střední obsah hořčíku. Hořčík se v nízké koncentraci objevuje i v mléčných výrobcích. Je pozoruhodné, že zpracované potraviny mají mnohem nižší obsah hořčíku než nerafinované (nezpracované) obilné produkty a že příjem hořčíku v potravě v západním světě klesá kvůli konzumaci zpracovaných potravin. Na pokrytí denní potřeby hořčíku se mohou podílet i minerální vody s obsahem hořčíku vyšším než 100 mg/l.

Vstřebávání a vylučování hořčíku

Hořčík se vstřebává ve střevě a ukládá se do kostí. Přebytek hořčíku se vylučuje ledvinami a stolicí. Hlavním místem vstřebávání hořčíku je tenké střevo, malá část se vstřebává i ve střevě tlustém. Vstřebávání (absorpce) hořčíku z potravy se pohybuje kolem 24–76 % a zbytek se vyloučí stolicí. Je pozoruhodné, že střevní absorpce není přímo úměrná příjmu hořčíku, ale závisí hlavně na množství hořčíku v organismu. Čím nižší je hladina hořčíku, tím více hořčíku ve střevě vstřebá a naopak. 

Ve formě doplňků stravy se nejlépe se vstřebávají rozpustné formy hořčíku, tedy ve sloučeninách jako je citrát hořečnatý, orotát hořečnatý, laktát hořečnatý. Většinou se jedná o komplexy s hořčíkem.

Ledviny jsou schopny během nedostatku hořčíku jím šetřit tak, že sníží jeho vylučování. Zároveň jsou schopny hořčík velmi účinně a rychle vylučovat, pokud se přijímá jeho nadměrné množství.

Nedostatek hořčíku

Nedostatek hořčíku při dodržování zásad vyvážené stravy (viz potravinová pyramida) nebyl dosud pozorován. Ke vzniku nedostatku hořčíku však mohou vést některá onemocnění, která ovlivňují vstřebávání hořčíku ve střevě, a také užívání některých léků. Sníženou hladinu hořčíku v krvi neboli hypomagnezemii mohou zapříčinit například poruchy funkce trávicího traktu, nadměrná konzumace alkoholu a dlouhodobé užívání diuretik, kortikosteroidů a perorální antikoncepce. Potřeba hořčíku může být zvýšená při výrazném pocení, které je způsobeno například velmi namáhavou fyzickou aktivitou (typicky při sportu) nebo horkem. Výrazný a dlouhodobý nedostatek hořčíku se může projevit poruchami funkce srdce a svalů, například svalovou slabostí nebo svalovými křečemi.

Příčiny hypomagnezemie lze obecně rozdělit do tří kategorií: snížený příjem hořčíku, přesun hořčíku z extracelulárního do intracelulárního prostředí (tedy z mimobuněčného do nitrobuněčného) a zvýšená ztráta ledvinami nebo v trávicím (gastrointestinálním) traktu. 

1. Snížený příjem hořčíku: může nastat při nedostatečném příjmu potravy až hladovění či při závislosti na alkoholu. 
2. Přesun hořčíku z extracelulárního do intracelulárního prostředí nastává při refeeding syndromu, což je soubor metabolických odchylek, které vznikají jako důsledek obnovení příjmu potravy u podvyživených nebo hladovějících pacientů, při syndromu hladové kosti (výrazná demineralizace kosti, tedy ztráta minerálních látek z kostí), tento syndrom se může objevit po paratyreoidektomii (odstranění příštítných tělísek) nebo tyreoidektomii (odstranění štítné žlázy), při léčbě diabetické ketoacidózy (překyselení organismu, jehož příčinou je nahromadění ketolátek v játrech kvůli nedostatku inzulinu) a akutní pankreatitidy (zánět slinivky břišní). 
3. Gastrointestinální příčiny hypomagnezemie zahrnují ztráty způsobené průjmem, zvracením, poruchou vstřebávání (malabsorpcí) z tenkého střeva, dlouhodobé užívání tzv. inhibitorů protonové pumpy (lidově jde o léky proti překyselení žaludku), primární hypomagnezemii, což je vzácná genetická porucha vstřebávání hořčíku. 
4. Ztráty hořčíku ledvinami jsou primárně způsobeny poruchami v jeho vylučování. Jde o poruchy: 

• primární neboli zděděné (Bartterův syndrom, Gitelmanův syndrom, primární hypomagnezémie s hyperkalciurií a nefrokalcinózou), 
• sekundární čili získané během života: jsou způsobeny nejčastěji závislostí na alkoholu či léky jako jsou některá diuretika, aminoglykosidová antibiotika, amfotericin B, cisplatina, pentamidin, takrolimus a cyklosporin, 
• vyvolané zvýšeným vylučováním hořčíku u některých onemocnění, jako je diabetes mellitus, ledvinné tubulární poruchy, hyperkalcemie, hypertyreóza (nadměrná aktivita štítné žlázy), aldosteronismus (nadměrné vylučování aldosteronu, což je hormon, který vzniká v kůře nadledvin) nebo v průběhu nadměrné laktace (tvorba mateřského mléka).

Příznaky hypomagnezemie

Projevy nedostatku hořčíku mohou zahrnovat třes, nervozitu, spontánní a nedobrovolné svalové kontrakce a relaxace, depresi, srdeční arytmii a nedostatek draslíku (hypokalemie). Mezi časné příznaky nedostatku hořčíku patří ztráta chuti k jídlu, nevolnost, zvracení, únava a slabost. Jak se nedostatek hořčíku zhoršuje, může se objevit necitlivost, mravenčení, svalové kontrakce, křeče, záchvaty, náhlé změny v chování způsobené nadměrnou elektrickou aktivitou v mozku až změny osobnosti, abnormální srdeční tep a koronární křeče. 

Těžká hypomagnezemie je obvykle doprovázena nerovnováhou dalších elektrolytů, jako jsou nízké hladiny vápníku a draslíku v krvi. I u pacientů s těžkou hypomagneeémií však mohou chybět klinické příznaky spojené s nedostatkem hořčíku. 

Nadbytek hořčíku

Zvýšená hladina hořčíku v krvi neboli hypermagnezemie se vyskytuje spíše vzácně. Její příčinou může být snížená vylučovací schopnost ledvin nebo užívání některých léků. Hypermagnezemie může být způsobena nadměrným podáváním solí hořčíku nebo léků obsahujících hořčík, jako jsou některá laxativa a antacida, zejména u starších osob se zhoršenými ledvinnými funkcemi. Hypermagnezemie může být vyvolána i při podávání infuzí se síranem hořečnatým, který se podává pro předcházení záchvatům u eklampsie. 

Projevy hypermagnezemie jsou velmi podobné projevům hypomagnezemie. Jsou často spojeny s nízkým krevním tlakem, zarudnutím kůže, nevolností a zvracením, a většinou se objevují pouze po podání infuze síranu hořečnatého. Vyšší hladiny hořčíku v krvi mohou vést k neuromuskulárním poruchám, k ospalosti až respirační depresi (selhávání dechových funkcí), hypotonii, areflexii (vymizení reflexů) a v těžkých případech i ke kómatu. 

Vliv výšené hladiny hořčíku na srdeční funkci může zahrnovat bradykardii, necharakteristické nálezy na EKG a poruchy srdečního rytmu. 

Léčba pacientů se symptomatickou hypermagnezemií vyžaduje zastavit přívod hořčíku, u těžkých stavů se podává např. roztok glukonanu vápenatého (Calcium Gluconicum). Velmi závažné stavy mohou vyžadovat hemodialýzu.

Jaké je fyziologické množství hořčíku v krvi?

Hořčík (respektive kationty hořčíku Mg²⁺) se v těle z 99 % nachází ve formě skladové (v kostech, svalech a jiných měkkých tkáních). Jen 1 % z celkového množství hořčíku je obsaženo v krevním séru a červených krvinkách (erytrocytech). Vzhledem k tomu, že přibližně 0,3 % celkového tělesného hořčíku je v séru, odhady hořčíku v séru nemusí přesně odrážet stav zásob hořčíku v organismu. Hořčík v séru se nachází ve třech formách, kdy přibližně 65 % sérového hořčíku je ve formě volné neboli ionizované, jedna třetina je vázaná na proteiny a zbylé množství 5-15 % je vázáno v komplexech s anionty (citráty, sulfáty aj).

Fyziologické referenční rozmezí pro Mg²⁺ v séru je 0,76–1,15 mmol/l. Nedostatek hořčíku je stav, kdy je sérová koncentrace Mg²⁺ v těle ≤ 0,75 mmol/l (18 mg/l). Koncentrace Mg²⁺ ≤0,75 mmol/l lze považovat za preklinickou hypomagnezemii.

Na udržení homeostázy hořčíku se podílí střevo, kosti a ledviny. Hořčík – stejně jako vápník – se vstřebává ve střevě a ukládá se do kostí ve formě biologického apatitu a přebytek hořčíku je vylučován ledvinami a stolicí. Hlavním místem vstřebávání hořčíku je tenké střevo, ovšem malá část hořčíku přijatého potravou se vstřebává i ve střevě tlustém. 

Pro hořčík jsou ve střevě známy dva transportní systémy. Většina hořčíku (80–90 %) je absorbována v tenkém střevě pasivním paracelulárním mechanismem, který je řízen množstvím hořčíku ve střevě a propustností těsných spojů (tight junctions), jež jsou regulovány transmembránovým proteinem kludinem. Menší, ale důležitá, regulační frakce hořčíku je do enterocytu vstřebána pomocí speciálního kanálu TRPM 6/7. Absorpce hořčíku z potravy se pohybuje kolem 24–76 % a zbytek se vyloučí stolicí. Je pozoruhodné, že střevní absorpce není přímo úměrná příjmu hořčíku, ale závisí hlavně na množství hořčíku v organismu. Čím nižší je hladina hořčíku, tím více hořčíku ve střevě vstřebá, takže relativní absorpce hořčíku je vysoká při nízkém příjmu a naopak. 

Hlavní roli v homeostáze hořčíku hraji ledviny. Za normálních fyziologických podmínek se asi 90–95 % glomerulem přefiltrovaného hořčíku reabsorbuje v tubulech a pouze 3–5 % se vyloučí močí. Přibližně 15–20 % přefiltrovaného hořčíku je absorbováno v proximálním tubulu. Henleova klička je hlavním místem pro reabsorpci, přičemž zde se reabsorbuje 65–75 %. Malé procento se reabsorbuje v distálním tubulu. 

Zatímco reabsorpce závisí hlavně na hladinách hořčíku v plazmě, hormony (např. parathormon, antidiuretický hormon, glukagon, kalcitonin) ovlivňují homeostázu hořčíku v ledvinách jen málo.

Související odkazy

1. Kateřina Oulehle, Richard Pikner, Jan Vachek: Poruchy hladiny magnesia v denní praxi – co by měl vědět každý praktický lékař a internista? Svět praktické medicíny 2025, 7(3): 29–32. (odkaz vede na web prolekare.cz)
2. Medical Tribune, 23. 9. 2025: Kdy a jak substituovat magnezium? Otázka, která propojuje medicínu (odkaz vede na web tribune.cz)
3. News Medical: What foods are rich in magnesium? Nutrition guide and benefits [Které potraviny jsou bohaté na hořčík? Průvodce stravováním a přínosy] (odkaz vede na web news-medical.net; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
4. Jahnen-Dechent W, Ketteler M.: Magnesium basics. Clin Kidney J., 2012 5(Suppl 1):i3-i14. (článek je dostupný pouze v angličtině a odkaz vede na web pmc.gov)
5. Ahmed F, Mohammed A.: Magnesium: The Forgotten Electrolyte—A Review on Hypomagnesemia, Medical Sciences, 2019; 7(4):56. (článek je dostupný pouze v angličtině a odkaz vede na web mdpi.com)