Diagnóza bulimie
Diagnóza je stanovena na základě anamnestického rozhovoru a po objasnění tělesných i duševních potíží či problémů:
- Anamnéza, nemoci a komplikace. Lékař se zajímá například o poškození zubů (např. zubní kaz). Dále potřebuje zjistit i případná další onemocnění či komplikace, jako je např. ezofagitida (zánět sliznice jícnu), malabsorpční syndrom, osteomalacie, osteoporóza, zácpa, hypertrofická osteoartropatie, poruchy elektrolytové rovnováhy, nádorová onemocnění a duševní onemocnění (např. deprese, poruchy osobnosti). V úvahu je třeba brát i eventuální konzumaci alkoholu či drog a případné zneužívání léků.
- Laboratorní vyšetření. Součástí diagnostiky je i stanovení různých laboratorních hodnot, jako je např. krevní obraz, funkční vyšetření ledvin (kreatinin a močovina), metabolismus lipidů (triacylglyceroly a cholesterol), vyšetření moči, elektrolyty, celková bílkovina a albumin, amyláza, transamináza a glykemie. Dále může lékař nechat stanovit i hladinu některých hormonů (jako jsou např. hormony štítné žlázy), případně i další laboratorní hodnoty.
- Další vyšetření. Lékař může dále indikovat ultrazvukové vyšetření břicha a v případě potřeby i některá další vyšetření, jako je např. EKG, gastroskopie a/nebo výpočetní tomografie.
Léčba bulimie
Cílem léčby bulimie je „normalizovat“ stravovací návyky a stabilizovat tělesnou hmotnost. Toho lze dosáhnout většinou pomocí psychoterapie. V některých případech je nutné užívat i léky. Léčba se soustředí nejen na tělesná, ale i duševní souběžná onemocnění. O nejvhodnější formě léčby rozhoduje lékař. O samotném onemocnění i jeho léčbě je informován(a) nejen pacient(ka), ale i jeho/její příbuzní. Zejména na začátku léčby, ale i později v celém jejím průběhu je často velmi důležité udržovat motivaci postižené(ho) k léčbě.
Ambulantní léčba, denní stacionář nebo hospitalizace
Léčba bulimie probíhá nejčastěji ambulantně a podle stupňovitého plánu. V poslední době se osvědčila i podpora specializovaných terapeutů. Za jistých okolností může být nutná léčba formou denního stacinonáře nebo i za hospitalizace (např. při velmi špatném zdravotním stavu, nebezpečí sebepoškozování, sebevraždy nebo nějakého typu závislosti). Při rozhodování o formě léčby bere lékař v úvahu nejen individuální tělesný stav, ale i psychické a sociální faktory postižené(ho). V každém případě je však zapotřebí léčbu zahájit co možná nejdříve.
Stravovací návyky
Stravovací návyky lze normalizovat pomocí vyvážené zdravé stravy. Někdy je navíc potřeba zajistit i přísun určitých vitaminů a minerálních látek (např. vitamin D, vápník apod.). Často je potřeba dohlížet i na dostatečný příjem tekutin a elektrolytů, čehož lze dosáhnout například pitím vhodných minerálních vod či směsí ovocných šťáv s minerální vodou. V některých případech je nutné i dodatečné podání elektrolytů (např. pomocí nitrožilní infuze).
Záchvatům přejídání lze předcházet například pravidelným příjmem potravy. Pacient(ka) se musí někdy naučit, jak od sebe vzájemně odlišit chuť k jídlu a pocit hladu. Informace o zdravé a vyvážené stravě i o následcích hladovění se mohou postižení dozvědět v rámci vyživového poradenství.
Medikamentózní léčba
V některých případech, například je-li zároveň s poruchou příjmu potravy je u postižené(ho) diagnostikována deprese, může lékař předepsat léky (např. antidepresiva).
Rodinné prostředí
Pro úspěch léčby je často rozhodující přispění rodičů ve všech fázích diagnosticko-léčebného procesu: od rozpoznání příznaků přes diagnostiku až po intenzivní spolupráci s terapeutickým týmem.
Nejen u dětí, ale i u mladistvých spočívají důležitá rozhodnutí a úkoly na bedrech jejich rodičů či zákonných zástupců. Ti musí postiženého/postiženou často nejprve přesvědčit k tomu, aby vůbec podstoupil(a) léčbu, a přitom pokud možno nezasahovat příliš silně do jeho/její autonomie (zvláště v případě mladistvých).
Zároveň se příbuzní většinou jen obtížně smiřují s tím, že sami mohou pomoci jen poměrně málo. Mnozí příbuzní těžce nesou, že nemohou své dítě neustále kontrolovat, ačkoli se o průběh léčby zajímají a chtěli by se na něm podílet. V průběhu léčby mohou vznikat v rodině konfliktní situace, které je někdy lepší řešit s odbornou pomocí, např. s využitím psychoterapie, rodinné terapie nebo párové terapie. Své záchvaty přejídání a kompenzační chování pacient(ka) často úspěšně tají. Nejen proto si příbuzní záchvatů přejídání mnohdy ani nevšimnou, zvláště pak zpočátku.
Bližší informace k tomuto tématu najdete v článku Poruchy příjmu potravy: co mohou dělat příbuzní?
Kontrola léčby a prevence recidivy
V průběhu léčby i po jejím ukončení může docházet k recidivám, případně i k (opakovanému) přerušení léčby. Během léčby jsou prováděna pravidelná vyšetření, jejichž účelem je kontrola průběhu léčby. Navíc je nutné připravovat pacienta/pacientku na období poté, co bude léčba ukončena. Lékař si tak s pacientem/pacientkou i jeho/jejími příbuznými může pohovořit o budoucím návratu do „normálního života“ i o tom, co dělat v případě recidivy.
Na koho se mohu obrátit?
Dospělí by se měli nejprve obrátit na svého praktického lékaře, zatímco v případě dětí a mladistvých by měl být nejprve kontaktován jejich praktický lékař pro děti a dorost. Praktický lékař v případě potřeby zajistí další vyšetření i léčbu. Na samotné léčbě se pak podílejí lékaři různých specializací, případně i psychoterapeuti.
Související odkazy
- Pavla Němečková: Poruchy příjmu potravy. Medicína pro praxi 2011, 8(11): 459–462. (odkaz vede na PDF soubor na webu medicinapropraxi.cz, 102 kB)
