Přesto je velmi důležité stanovit diagnózu co možná nejdříve. U dospělých pacientů hraje významnou roli podpora partnera. Léčba musí být komplexní.
Diagnóza mentální anorexie
Při podezření na poruchu příjmu potravy se lékař zaměří na pečlivou anamnézu, provede důkladné tělesné vyšetření a může si vyžádat i některá další vyšetření:
- Anamnéza a tělesné vyšetření. Lékař zjistí tělesnou hmotnost i tělesnou výšku a určí z nich hodnotu BMI (u dospělých), popř. je srovná s růstovými grafy (u dětí a mladistvých) [1, 2]. Kromě toho se snaží dozvědět co nejvíce o stravovacích návycích, sociálním prostředí a duševním stavu pacienta či pacientky. Za tímto účelem odebírá pečlivou anamnézu: může se přitom vyptávat nejen na stravovací návyky, zvracení, zácpu, nepravidelnou menstruaci, tělesnou aktivitu, užívání léků, konzumaci alkoholu a drog, ale i na případné sebepoškozující chování, sebevražedné pokusy apod.
- Jiné zdravotní potíže. Lékař potřebuje zjistit i případná další onemocnění či zdravotní komplikace, jako je např. malabsorpční syndrom, ezofagitida, celiakie, Crohnova choroba, osteomalacie, zácpa, hypertrofická osteoartropatie, hormonální poruchy (např. hypertyreóza), metabolické poruchy (např. diabetes mellitus), nádorová onemocnění a psychiatrická onemocnění, popř. eventuální užívání drog.
- Laboratorní vyšetření. Součástí diagnostiky je i stanovení různých laboratorních hodnot, jako je např. krevní obraz, sedimentace erytrocytů, funkční vyšetření ledvin (kreatinin a močovina), metabolismus lipidů (triacylglyceroly a cholesterol), elektrolyty, glykemie, amyláza, transamináza, jaterní testy, vyšetření moči, celková bílkovina a albumin. Dále se lékař zaměří na případnou anemii a může nechat laboratorně stanovit i hladinu určitých hormonů (jako je např. růstový hormon nebo hormony štítné žlázy), popř. i některých dalších látek.
Lékař může dále indikovat i ultrazvukové vyšetření břicha a v případě potřeby i další vyšetření, jako je např. EKG, gastroskopie a/nebo CT.
Léčba mentální anorexie
Léčba mentální anorexie spočívá nejen v léčbě tělesných obtíží: její důležitou součástí je i psychoterapie. V ideálním případě spolu ošetřující lékaři (různých specializací) a psychoterapeut(i) úzce spolupracují. Čím dříve je zahájena léčba (tzn. čím kratší doba uplyne mezi propuknutím onemocnění a zahájením léčby), tím lepší má pacient(ka) prognózu.
Ambulantní léčba, denní stacionář nebo hospitalizace
Léčba může probíhat ambulantně, formou denního stacionáře nebo i za hospitalizace. O nejvhodnější formě léčby rozhoduje lékař: bere přitom v úvahu nejen tělesný stav, ale i sociální a psychické faktory. Psychoterapeutická léčba může probíhat individuálně nebo ve skupinách. O samotném onemocnění i jeho léčbě je informován(a) nejen pacient(ka), ale i jeho/její příbuzní. Zejména na začátku léčby, ale i později v celém jejím průběhu je často velmi důležité udržovat motivaci postižené(ho) k léčbě.
Během léčby by se tělesná hmotnost i stravovací návyky měly vrátit k normálu, zároveň se klade důraz i na zvládání duševních potíží. Do léčby bývá začleňováno i výživové poradenství a pomoc se zvládáním každodenních činností. Zvláště u mladistvých bývá někdy nutná psychologická podpora, aby dokázali přijmout tělesné i duševní změny související s dospíváním.
Kromě toho všeho je potřeba léčit případná přidružená onemocnění a komplikace.
Kontrola léčby a prevence recidivy
V průběhu léčby jsou prováděna pravidelná vyšetření, jejichž účelem je kontrola průběhu léčby a odhalení případných komplikací; taková vyšetření mohou obnášet např. měření tělesné hmotnosti nebo odběr krve ke stanovení některých laboratorních hodnot. Navíc je nutné připravovat pacienta/pacientku na období poté, co bude léčba ukončena. Lékař si tak s pacientem/pacientkou i jeho/jejími příbuznými může pohovořit o budoucím návratu do „normálního života“ i o tom, co dělat v případě recidivy.
Léčba trvá zpravidla několik měsíců, někdy i let. V průběhu léčby může dojít (i několikrát) k jejímu přerušení. Za jistých okolností lze uvažovat i o dočasném přestěhování postižené(ho) z domácího prostředí do bydlení v rámci terapeutické skupiny, která se na léčbu poruch příjmu potravy specializuje.
Rodinné prostředí
Významnou roli v léčbě hraje rodina postižené(ho), popř. někdo další z jeho/jejích nejbližších. Pro úspěch léčby je často rozhodující přispění rodičů ve všech fázích diagnosticko-léčebného procesu: od rozpoznání příznaků přes diagnostiku až po intenzivní spolupráci s terapeutickým týmem.
Nejen u dětí, ale i u mladistvých spočívají důležitá rozhodnutí a úkoly na bedrech jejich rodičů či zákonných zástupců. Ti musí postiženého/postiženou často nejprve přesvědčit k tomu, aby vůbec podstoupil(a) léčbu, a přitom pokud možno nezasahovat příliš silně do jeho/její autonomie (zvláště v případě mladistvých). Zároveň se příbuzní většinou jen obtížně smiřují s tím, že sami mohou pomoci jen poměrně málo. Mnozí příbuzní těžce nesou, že nemohou své dítě neustále kontrolovat, ačkoli se o průběh léčby zajímají a chtěli by se na něm podílet. V průběhu léčby mohou vznikat v rodině konfliktní situace, které je někdy lepší řešit s odbornou pomocí, např. s využitím psychoterapie, rodinné terapie nebo párové terapie. Bližší informace k tomuto tématu najdete v článku Poruchy příjmu potravy: co mohou dělat příbuzní?
Medikamentózní léčba
Pokud zároveň s poruchou příjmu potravy je u postižené(ho) diagnostikována např. deprese, může lékař předepsat některé léky (psychofarmaka či antidepresiva). U mentální anorexie je někdy nutné doplňovat i chybějící živiny.
Nucená léčba
V ideálním případě je léčba prováděna se souhlasem postižené(ho), se kterým lékař probere a odsouhlasí cíle léčby, a pacient(ka) se následně snaží o zdravou, vyváženou stravu. Někdy však bývá nutné zavést „tvrdší“ opatření, aby byl zajištěn dostatečný přísun potravy. Toho lze dosáhnout např. pomocí tekuté výživy, někdy i prostřednictvím nazogastrické sondy (sonda zavedená nosem skrze jícen do žaludku). Za jistých okolností (ve velmi vzácných případech) připadá v úvahu i nucená léčba, zvláště když je pacient(ka) ve stavu, který jej/ji ohrožuje na životě.
Na koho se mohu obrátit?
Dospělí by se měli nejprve obrátit na svého praktického lékaře, zatímco v případě dětí a mladistvých by měl být nejprve kontaktován jejich praktický lékař pro děti a dorost. Praktický lékař v případě potřeby zajistí další vyšetření i léčbu. Na samotné léčbě se pak podílejí lékaři různých specializací, případně i psychoterapeuti.
Související odkazy
- Státní zdravotní ústav: Růstové grafy ke stažení (odkaz vede na web szu.cz)
- Percentilové grafy v praxi (odkaz vede na web prolekare.cz)
- Pavla Němečková: Poruchy příjmu potravy. Medicína pro praxi 2011, 8(11): 459–462. (odkaz vede na PDF soubor na webu medicinapropraxi.cz, 102 kB)