V následujícím textu jsou kurzívou uvedeny latinské názvy.
Zevní pohlavní orgány
Ženské zevní pohlavní orgány (organa genitalia feminina externa) se nacházejí v oblasti podbřišku (přesněji řečeno v bezprostřední blízkosti stydké kosti) a zahrnují vulvu (vulva), na které rozlišujeme:
- velké stydké pysky (labia majora),
- malé stydké pysky (labia minora),
- Venušin pahorek (mons pubis),
- klitoris neboli poštěváček (clitoris),
- poševní předsíň (vestibulum vaginae) s Bartholiniho žlázami (glandulae vestibularis majores),
- poševní vchod (ostium vaginae).
Obrázek 1: Vulva – schematický nákres. (Zdroj: depositphotos.com)
Obrázek 2: Poševní předsíň (vestibulum vaginae) je vyznačena bílou tečkovanou čarou. (Zdroj: Lamilli, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons).
Velké a malé stydké pysky kryjí ústí močové trubice a pochvy. Velké stydké pysky (labia majora) společně vytvářejí stydkou štěrbinu (rima pudendi) a v závislosti na věku jsou více či méně hustě ochlupené. Malé stydké pysky (labia minora) jsou tenké, neochlupené kožní záhyby, které (v závislosti na své délce) jsou buď ukryty ve stydké štěrbině nebo z ní vystupují ven. V místě předního spojení malých stydkých pysků se nachází klitoris neboli poštěváček (clitoris). Ten je tvořen topořivými tělesy (corpora cavernosa) a je bohatě prostoupen citlivými nervy, proto je obzvláště citlivý na dotek. V dolní třetině velkých stydkých pysků jsou uloženy dvě Bartholiniho žlázy (glandulae vestibularis majores), které svým hlenovitým sekretem zvlhčují poševní předsíň (vestibulum vaginae). Vpředu je vulva ohraničena Venušiným pahorkem (mons pubis), vzadu hrází (perineum), což je oblast mezi stydkou štěrbinou a řitním otvorem. U panen (žen, které ještě neměly pohlavní styk) je ústí pochvy do poševní předsíně zúženo panenskou blánou (hymen), což je tenký záhyb sliznice.
Pubické ochlupení
Pubické ochlupení (pubes), které začíná růst v pubertě, patří k sekundárním pohlavním znakům a má své přirozené opodstatnění. Chrání poševní vchod před bakteriemi tím, že vylučuje látky posilující imunitu, a přispívá tak ke zdravému poševnímu prostředí. Chloupky v oblasti genitálií jsou také „nositeli vůně“ díky sekretům žláz, které se zde nacházejí, a podílejí se na zprostředkování „vůně“ této oblasti, která je pro každou ženu charakteristická.
Vnitřní pohlavní orgány
Ženské vnitřní pohlavní orgány (organa genitalia feminina interna) se nacházejí v oblasti malé pánve (pelvis minor). Patří mezi ně:
- pochva (vagina),
- děloha (uterus),
- vejcovody (tubae uterinae),
- vaječníky (ovaria).
Obrázek 3: Ženské vnitřní pohlavní orgány a jejich umístění ve vztahu k okolním tělním strukturám – schematický nákres. (Zdroj: depositphotos.com)
Obrázek 4: Ženské vnitřní pohlavní orgány – pohled zepředu. (Zdroj: depositphotos.com)
Pochva
Pochva (vagina) je asi deset centimetrů dlouhá trubice ze svaloviny a pojivové tkáně. Stěny pochvy se v klidovém stavu nacházejí těsně u sebe, ale v případě potřeby (např. při pohlavním styku nebo při porodu dítěte) se mohou značně roztáhnout. Do zadní části pochvy vyčnívá děložní hrdlo (cervix uteri) se zevní děložní brankou (ostium uteri externum) (viz také níže). Pochvu pokrývá zvrásněná sliznice, která je složena z několika vrstev buněk. V těchto buněčných vrstvách je uložen sacharid (glykogen). Pouze při dostatku glykogenu mohou tzv. Döderleinovy laktobacily, které jsou součástí poševní mikroflóry, produkovat kyselinu mléčnou, a tím zajistit kyselou hodnotu pH v pochvě. Toto fyziologické poševní prostředí vytváří ochranu proti vzestupným infekcím.
Děloha
Na konci pochvy se nachází zevní děložní branka (ostium uteri externum) – součást děložního hrdla (cervix uteri), které spojuje pochvu s dělohou (uterus). V období těhotenství, kdy se v děloze nachází vyvíjející se plod (budoucí miminko), je děloha odpovídajícím způsobem zvětšená. Pokud žena zrovna není těhotná, je děloha orgán přibližně ve tvaru hrušky, o délce přibližně osm až deset centimetrů a hmotnosti mezi 50 a 80 gramy.
Děloha se nachází v malé pánvi, a to mezi močovým měchýřem a konečníkem (obr. 3). Rozlišujeme na ní dvě části:
Děložní tělo (corpus uteri): široká horní část dělohy, která je tvořena silnou vrstvou svaloviny. Horní okraj děložního těla se nazývá děložní dno (fundus uteri), ačkoli není orientováno dolů – naopak se vyklenuje směrem vzhůru.
Děložní hrdlo (cervix uteri): válcovitá dolní část dělohy, která je tvořena pevným vazivem a hladkou svalovinou. Obsahuje hlenové žlázy, jejichž sekrece je závislá na menstruačním cyklu. Kanál děložního hrdla (canalis cervicis uteri) vede k zevní děložní brance (ostium uteri externum), která ústí do pochvy. Spodní část děložního hrdla je označována jako děložní čípek (portio vaginalis cervicis uteri). Právě z tohoto místa gynekolog při cervikálním screeningu odebírá vzorek buněk, který následně odesílá do laboratoře, kde jej odborník prozkoumá pod mikroskopem, zda nejsou přítomny prekancerózní změny.
Obrázek 5: Děloha, děložní hrdlo a část pochvy – schematický nákres. (Zdroj: By Henry Vandyke Carter - Henry Gray (1918) Anatomy of the Human Body, Bartleby.com: Gray's Anatomy, Plate 1167. Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1420450)
Obrázek 6: Děložní čípek zdravé ženy, která již dvakrát rodila. Takto vidí děložní čípek lékař při běžné gynekologické prohlídce.
Kvůli ochraně dělohy před vzestupnými infekcemi je děložní hrdlo uzavřeno zátkou z vazkého hlenu. Během plodných dnů tento hlen zkapalní a děložní hrdlo se o několik milimetrů otevře, čímž je umožněn vstup spermiím.
Děloha se skládá ze tří vrstev:
- perimetrium (tunica serosa uteri) – zevní vrstva dělohy, která je tvořena pobřišnicí,
- myometrium (tunica muscularis uteri) – silná prostřední vrstva dělohy, která je tvořena děložní svalovinou a je bohatá na krevní cévy,
- endometrium neboli děložní sliznice (tunica mucosa uteri) – vnitřní vrstva dělohy, která vystýlá děložní dutinu (cavitas uteri).
Děložní sliznice (endometrium) se pravidelně vytváří a zase rozpadá působením hormonů. Pokud není během menstruačního cyklu oplodněno vajíčko, narostlé endometrium se vlivem hormonů vyloučí z těla ven, a to při menstruaci, kdy z dělohy odchází společně s malým množstvím krve z popraskaných slizničních cév. Děložní svalovina (myometrium) se při menstruaci stahuje (kontrahuje) a odloučenou tkáň vytlačuje do pochvy. Tyto kontrakce jsou jednou z příčin menstruačních bolestí, které se u jednotlivých žen mohou značně lišit intenzitou, délkou trvání i četností. Pokud naopak dojde k oplodnění, může se časné embryo v „připraveném“ endometriu uhnízdit.
Vaječníky
Vaječníky (ovaria) jsou dva, a nacházejí se na pravé a levé straně v oblasti malé pánve, v blízkosti konců vejcovodů. Vaječníky dosahují velikosti asi tři až pět centimetrů. Funkcí vaječníků je tvorba hormonů (především estrogenů a progesteronu) a oplodnitelných vajíček. Estrogeny produkované ve vaječnících způsobují mimo jiné narůstání děložní sliznice (endometria), což se opakuje přibližně jednou za měsíc (viz také článek Menstruační cyklus).
Již při narození se v obou vaječnících nachází přibližně milion nezralých vajíček. Poté se již žádná další vajíčka netvoří. Po dosažení pohlavní zralosti je v každém vaječníku ještě asi 200 000 až 300 000 vajíček. Ovulace však dosáhne maximálně 400 až 500 z nich. V plodném období života ženy dozrává přibližně jednou za měsíc v ovariálním folikulu (folliculus ovaricus) jedno vajíčko. To se následně uvolní z vaječníku (ovulace) a je zachyceno nálevkou vejcovodu (infundibulum tubae uterinae). Po ovulaci se ve vaječníku, v němž dozrálo vajíčko, vytvoří tzv. žluté tělísko (corpus luteum), které produkuje zejména hormon progesteron. Pokud se oplodněné vajíčko během prvních osmi dnů po ovulaci neuhnízdí v endometriu, žluté tělísko zaniká a posléze se objeví menstruační krvácení.
Obrázek 7: Cyklické změny ve vaječníku. 1 = menstruace, 2 = zrající ovariální folikul, 3 = zralý ovariální folikul (Graafův folikul), 4 = ovulace, 5 = žluté tělísko, 6 = zánik žlutého tělíska. (Zdroj: CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=801807)
Vejcovody
K hornímu konci dělohy jsou připojeny dva vejcovody (tubae uterinae): jeden na levé straně, druhý na pravé. Každý vejcovod je dlouhý asi 10 až 15 cm a na volném konci se rozšiřuje do fimbrií vejcovodu (fimbria tubae uterinae). Vejcovody představují jakousi „spojnici“ mezi dělohou a vaječníky (ačkoli k vaječníkům přirostlé nejsou). Vajíčka, které se při ovulaci uvolňují z vaječníků, míří do vejcovodů, kterými pak putují do dělohy. Ve vejcovodu může být vajíčko oplodněno. Pokud se tak stane, oplodněné vajíčko (zygota) se v normálním případě* uhnízdí v děložní sliznici (endometriu), čímž začíná těhotenství: po dvou týdnech se nedostaví obvyklé menstruační krvácení.
Obrázek 8: Oplodnění vajíčka (ve vejcovodu) a jeho uhnízdění (v děložní sliznici) – schematický nákres. V levé dolní části schématu je znázorněn oocyt, který dozrává ve vajíčko. (Zdroj: depositphotos.com)
