Historie
Po zavedení očkování se podařilo významně snížit počty případů onemocnění a úmrtí. Nicméně v některých státech světa se difterie stále vyskytuje. Nejvyšší nemocnost záškrtem byla v českých zemích v průběhu druhé světové války, v roce 1943 dosáhla maxima 39 597 případů onemocnění (347/100.000 obyvatel). Smrtnost se pohybovala mezi 5 až 8 %. Povinné očkování bylo zahájeno v roce 1946, poté nemocnost prudce klesala až do začátku 70. let, kdy byl přerušen výskyt onemocnění. Od roku 1974 se vyskytují jen ojedinělé případy onemocnění.
Současnost
V roce 2015 evidovala Světová zdravotnická organizace (WHO) 4530 případů záškrtu, zejména v nejchudších oblastech Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Smrtnost onemocnění se v současnosti pohybuje mezi 5 až 10 %; u dětí mladších 5 let věku a u osob nad 40 let dosahuje až 20 %. V ČR byl poslední případ záškrtu evidován v roce 1995.
Obrázek 1: Trend onemocnění záškrtem v České republice v letech 1945–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)
Prevence
Očkování dětí se provádí očkovací látkou proti záškrtu, tetanu , černému kašli , dětské obrně, žloutence typu B , onemocnění vyvolanému Haemophilus influenzae typu b u dětí (schéma 2+1):
- od 9. týdne věku (2. měsíc),
- další dávka se podá za dva měsíce po první dávce (4. měsíc),
- přeočkování se provede v 11.–13. měsíci života dítěte,
- očkovací látkou proti záškrtu, tetanu a černému kašli v 5.–6. roce dítěte,
- očkovací látky proti záškrtu, tetanu, černému kašli a dětské obrně v 10.–11. roce dítěte.
Očkování dospělých proti záškrtu je vzhledem k vyvanutí imunity doporučeno Světovou zdravotnickou organizací (WHO) každých 10 let. Při cestách do zemí mimo Evropu a Severní Ameriku se doporučuje přeočkování, zvláště u starších cestovatelů, cest delších než 1 měsíc a při plánovaném užším kontaktu s místním obyvatelstvem (např. humanitární aktivity).
Příznaky onemocnění
Záškrt se nejčastěji projevuje jako těžká angina s šedavými pablánami, vedoucí k zúžení hrtanu i hltanu a k dušení. Mezi další příznaky patří slabost, bolest v krku , horečka , zvětšené krční mandle a dýchací obtíže. Bakteriální toxiny se mohou dostat do krevního oběhu a poškodit i srdce, ledviny a centrální nervový systém .
Další důležité informace
Inkubační doba: trvá obvykle 2 až 5 dní.
Původce: korynebakterie produkující toxin, buď čistě lidský patogen Corynebacterium diphtheriae, případně primárně zvířecí druhy C. ulcerans a C. pseudotuberculosis.
Zdroj: nemocný člověk, rekonvalescent nebo nosič toxigenního kmene.
Přenos: vzdušnou cestou z osoby na osobu prostřednictvím kapének, které vznikají při mluvení, kašlání a kýchání, nebo kontaktem s kontaminovanými předměty, včetně prádla apod. Bakterie se mohou do organismu dostat i kožními lézemi .
Období nakažlivosti, vnímavost a imunita : nakažlivost nemocného začíná koncem inkubační doby , trvá po celou dobu nemoci, obvykle 14 dní, vylučování patogenu v rekonvalescenci může trvat až 6 měsíců.
