9 min. čtení
Katétr je tenká, často ohebná, hadička, která se používá během zdravotní péče k různým účelům. Při poskytování anesteziologické péče obvykle lékaři prostřednictvím katétrů zajišťují přístup do cév, močového měchýře či žaludku.
Podle umístění katétry umožňují podávat léky či krevní složky, odběr krve, sledovat výdej moči nebo například odsávat obsah ze žaludku.
Katétry používané během anesteziologické péče
Periferní žilní katétr
Periferní žilní katétr slouží k zajištění přístupu do žilního systému a zavádí se před každým výkonem v celkové anestezii. Tenká hadička se zavede píchnutím do jedné ze žil, typicky na horní končetině (hřbet ruky, předloktí nebo loketní jamka).
Zavedení katétru (obr. 1a) je provázeno mírnou bolestivostí. Zavedený katétr se fixuje ke kůži speciálním krycím materiálem (obr. 1b).
Periferní žilní katétr umožňuje bezpečně podávat tekutiny a léčiva během anestezie i pooperační péče.
Obrázek 1a: Zavádění periferního žilního katétru – ilustrační fotografie. (Zdroj: Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny)
Obrázek 1b: Zavedený periferní žilní katétr – ilustrační fotografie. (Zdroj: Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny)
Rizika, vedlejší účinky a komplikace
Mezi nejčastější komplikace patří mimožilní zavedení katétru. To může vést ke vzniku hematomu (modřiny) a otoku v okolí místa vpichu s bolestivostí. Méně často může vzniknout i flebitida (zánět žíly), která bývá spojena s lokální bolestí, nebo trombóza (uzávěr, ucpání žíly).
Pokud se objeví jakákoliv komplikace, periferní žilní katétr nelze dále používat a musí být vyměněn.
Centrální žilní katétr
Centrální žilní katétr se používá se během anestezie u rozsáhlejších operačních výkonů, uplatňuje se i v pooperační péči.
Tenká hadička (10–30 cm dlouhá, obr. 2) se zavede do jedné z velkých žil v okolí klíční kosti, krku nebo třísla.
Oproti periferním umožňuje centrální žilní katétr bezpečně podávat určitá léčiva, která nelze podávat do periferní žíly. Umožňuje také krevní odběry bez nutnosti opakovaných vpichů. V pooperační péči, např. u rozsáhlých břišních výkonů, se jeho prostřednictvím také podává umělá výživa.
Zavedení probíhá před uvedením do anestezie (uspání) pacienta s použitím lokálních anestetik (znecitlivění místa vpichu) nebo v celkové anestezii.
Centrální žilní katétr se zavádí pomocí ultrazvukového zobrazení, což je rychlejší a významně bezpečnější. Ke kůži se fixuje speciálním krytím nebo přišitím.
Obrázek 2: Centrální žilní katétr – ilustrační fotografie. (Zdroj: Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny)
Rizika, vedlejší účinky a komplikace
Pacient může pociťovat mírnou bolest během vpichu, může se vytvořit hematom (modřina) kolem kanyly.
Mezi vzácné a závažné komplikace patří poranění pohrudnice se vznikem pneumotoraxu (přítomnost vzduchu v pohrudniční dutině), infekce (včetně možnosti sepse), trombóza žíly, vzduchová embolie, krvácení do hrudníku, punkce (propíchnutí) tepny s krvácením.
Arteriální katétr
Arteriální katétr se používá u operačních výkonů, při nichž se očekává větší krevní ztráta nebo u pacientů s vyšším rizikem komplikací během anestezie (typicky pacienti s nemocným srdcem nebo plícemi). Nezavádí se tedy při každé anestezii.
Arteriální katétr je tenká hadička zavedena do jedné z tepen nejčastěji na vnitřní straně předloktí. Další možností je loketní jamka nebo tříslo. Ke kůži se fixuje speciálním krytím nebo přišitím. Na první pohled se podobá perifernímu žilnímu katétru. Arteriální katétr umožňuje velmi přesné měření krevního tlaku, používá se i k opakovaným krevním odběrům. Katétr je zaveden pouze po nezbytně nutnou dobu.
Obrázek 3: Arteriální katétr – ilustrační fotografie. (Zdroj: Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny)
Rizika, vedlejší účinky a komplikace
Pacient může pociťovat mírnou bolest během vpichu, může se vytvořit hematom (modřina) kolem kanyly.
Mezi vzácné a závažné komplikace patří infekce (včetně sepse), trombóza tepny s rizikem rozvoje nedokrevnosti končetiny s dlouhodobým poškozením její funkce, roztržení tepny s ohrožením funkce až ztráty končetiny.
Močový katétr
Močový katétr umožňuje sledovat výdej moči, což je pro lékaře během operace zásadní pro posouzení stavu hydratace pacienta a funkce ledvin. Vyprázdnění močového měchýře poskytuje operatérům přehlednější operační pole a usnadňuje jim zákrok.
Močový katétr také zajišťuje vylučování moči po operačním výkonu. Léky používané během anestezie totiž mohou i v pooperačním období znesnadnit kontrolu močení.
Tenká ohebná hadička se zavede do močového měchýře, odkud odvádí moč do sběrného sáčku. V rámci anesteziologické péče se katétr zavádí zpravidla až po uvedení do anestezie. Nepoužívá se při každé anestezii. Katétr se zavádí jen po nezbytně dlouhou dobu.
Rizika, vedlejší účinky a komplikace
Pacient může pociťovat mírnou bolestivost při zavádění, dráždění močové trubice, pocit na močení. Velmi vzácně se může poranit močová trubice či močový měchýř s krvácením vyžadujícím další ošetření. Dlouhodobé zavedení může být spojeno s vyšším rizikem infekce močových cest či zúžení močové trubice.
Nazogastrická (žaludeční) sonda
Léky používané během anestezie mohou ochromit svaly trávicího ústrojí, což vede k hromadění žaludečního obsahu a rozepnutí žaludku. Vyprázdnění či snížení žaludečního obsahu, a tím omezení rizika, že pacient vdechne obsah do plic, umožní nazogastrická sonda.
Tenká ohebná hadička se zavede přes nosní dírku až do žaludku. Načasování záleží na stavu pacienta. Někdy je nutné zavést nazogastrickou sondu před samotnou anestezií (např. pacienti s náhlou příhodou břišní). U plánovaných výkonů je možné sondu zavést až po uvedení do anestezie (uspání) pacienta.
Nasogastrická sonda je zavedena pouze po nezbytně nutnou dobu. V pooperační péči může být použita k podávání výživy nebo některých léků.
Rizika, vedlejší účinky a komplikace
Pacient může pociťovat bolestivost při zavádění. Hrozí riziko poranění dutiny nosní či ústní s krvácením, velmi vzácně se může poranit jícen.
Krevní transfuze
Během krevní transfuze jsou do krevního oběhu pacienta vpraveny krevní složky od zdravého dárce. Transfuze neléčí příčinu onemocnění. Podává se pouze v nezbytných případech, kdy hrozí poškození zdraví pacienta či jeho úmrtí.
Vlastní transfuze trvá, v závislosti na typu podávaného transfuzního přípravku a na zdravotním stavu příjemce, desítky minut až několik hodin. Aby se minimalizovala rizika spojená s transfuzí, podávají se pouze krevní složky, které aktuálně pacient potřebuje. Transfuzní přípravky se vyrábějí z krve dobrovolných dárců.
Podat je možné:
- červené krvinky k léčbě chudokrevnosti a doplnění krevních ztrát, kdy není zajištěn dostatečný přenos kyslíku do orgánů a tkání;
- krevní destičky při poruše funkce nebo nedostatku krevních destiček, což může zvyšovat riziko krvácení;
- plazmu při poruše krevní srážlivosti.
Transfuze se podává přes periferní nebo centrální žilní vstup. Krevní transfuze může být indikována v rámci přípravy před operačním výkonem, během samotného operačního výkonu nebo k doplnění chybějících složek krve po operačním výkonu.
Rizika, vedlejší účinky a komplikace
Příprava a podání krevní transfuze jsou spojeny s velmi přísnými opatřeními, které minimalizují vznik komplikací. V maximálně 2 % případů vznikne potransfuzní reakce nebo komplikace.
Nejčastěji se vyskytují:
- alergická reakce (obvykle ve formě kožní vyrážky),
- zvýšená teplota nebo horečka,
- bolesti hlavy.
Mezi vzácné reakce patří:
- rozpad červených krvinek (nejčastěji způsobený záměnou krevního vzorku nebo transfuzního přípravku),
- těžká alergická reakce,
- těžká plicní reakce s dechovými potížemi,
- tvorba protilátek proti krvi dárce,
- snížení počtu destiček po transfuzi s krvácením,
- šokový stav,
- přenos infekčních chorob (virů, bakterií, prvoků, prionů),
- přetížení krevního oběhu (zvláště u pacientů s nemocemi srdce nebo ledvin),
- reakce štěpu proti hostiteli,
- přetížení železem (u pacientů s četnými transfuzemi),
- podchlazení,
- ovlivnění hladiny vápníku a draslíku v krvi pacienta.
Pacienti, jímž je transfuze podána ambulantně, musí sledovat reakci organismu nejméně 1 hodinu po podání. Jakýkoli nepříznivý vývoj zdravotního stavu (pocit horka, pálení nebo svědění kůže, bolest hlavy, zhoršené dýchání apod.) je nutné bez prodlení ohlásit sestře nebo lékaři. Ze zdravotnického zařízení mohou odejít po 2 hodinách, jen pokud nenastala žádná z uvedených reakcí.
Namísto dárcovské krve se v některých případech nabízí tyto alternativy:
- autotransfuze: transfuzní přípravek je vyrobený z vlastní krve pacienta (krev se může odebírat před plánovanou operací, v úvodu do anestezie nebo sbírat z operační rány během operace), může se použít jen u některých plánovaných operací za předpokladu dobrých hodnot krevního obrazu pacienta a odpovídajícího vybavení zdravotnického zařízení;
- podávání léků podporujících tvorbu červených krvinek (železo, kyselina listová, vitamin B12): tento způsob je účinný pouze u některých chudokrevností, nástup účinku trvá týdny až měsíce;
- podávání léků (hormonálních přípravků), které povzbuzují kostní dřen ke krvetvorbě: nástup účinku trvá týdny, lze použít pouze pro vymezené chorobné stavy.
