5 min. čtení
Medikamentózní léčba není vždy nutná. Je-li však diagnostikována tiková porucha, je důležité, aby se do terapie zapojili i rodiče.
Diagnóza
Podle MKN jsou tikové poruchy definovány následovně:
- mimovolné‚ rychlé‚ opakující se (nerytmické) pohyby, které postihují určité skupiny svalů, např. mrkání‚ cukání rameny a obličejové grimasy,
- náhle vyrážené zvuky, které jsou vytrženy ze souvislosti, např. opakování již vyřčených slov, někdy i nadávek (koprolálie), případně mimovolné opakování svých vlastních slabik, slov nebo vět (palilálie).
Tiky se dále dělí na přechodné a přetrvávající, nebo také na pohybové (motorické) a zvukové. Někdy jsou tiky klasifikovány jako součást Touretteova syndromu. Z klinického pohledu je relevantní pečlivý odběr anamnézy a sledování tiků. Využití zobrazovacích metod (např. magnetické rezonance) nebo EEG není ve většině případů nutné. V rámci neurologického vyšetření je potřeba vyloučit jiná onemocnění, zvláště pak organického původu. Lékař navíc zjistí, zda postižený trpí i jinými obtížemi, které by vyžadovaly léčbu (např. obsedantně kompulzivní porucha nebo ADHD). Lékař může při diagnostice použít speciální posuzovací stupnice, ať už je vyplňuje sám postižený (tzv. sebeposuzovací stupnice) nebo někdo jiný (tzv. „objektivní“ posuzovací stupnice). Při ztížené diagnostice mohou pomoci videozáznamy.
Léčba tikové poruchy
Odborníci doporučují léčbu zejména v případech závažných forem tiků, a zvláště pak v případech, kdy tik působí postiženému značné utrpení, ať už psychické nebo společenské. Postižený se s ošetřujícím lékařem nejprve dohodne na tom, které příznaky je potřeba zmírnit přednostně. V případě potřeby jsou odpovídajícím způsobem léčena i souběžná onemocnění.
Medikamentózní léčba
Léky sice mohou zmírnit příznaky tikové poruchy, avšak nemají žádný účinek na spouštěč nebo průběh onemocnění, ani nemohou potíže odstranit úplně. Za úspěšnou léčbu se považuje zmírnění příznaků již o 50 %. V dětském věku se jako léky první volby používají především tzv. neuroleptika druhé generace: tyto léky ovlivňují metabolismus dopaminu (viz článek Neurotransmitery: poslové uvnitř mozku). Jejich účinnými látkami jsou aripiprazol nebo risperidon, které mají poměrně málo vedlejších účinků (jsou-li užívány v nízkých dávkách). U závažných tikových poruch – nebo pokud zmíněné léky nezabírají – se doporučuje nasazení pimozidu, což je neuroleptikum o něco vývojově starší. U dospělých se tikové poruchy léčí pomocí aripiprazolu, risperidonu nebo sulpiridu (je-li zároveň přítomna obsedantně kompulzivní porucha).
Pokud pacient nereaguje na primární léčbu, může lékař předepsat další účinné látky, jako je např. klonidin, guanfacin, antidepresiva inhibující zpětné vychytávání serotoninu (SSRI) nebo myorelaxancia, tzn. léky uvolňující svaly; v případě tikových poruch bývají nasazována centrální myorelaxancia, např. benzodiazepiny nebo baklofen. Tyto léky mohou být užívány buď samostatně nebo v kombinaci, podle uvážení lékaře. Pokud se vyskytují příznaky ADHD nebo agresivní chování, předepíše lékař většinou atomoxetin. Ve zcela výjimečných případech (a pouze u dospělých pacientů!) může lékař doporučit kanabinoidy, případně hlubokou mozkovou stimulaci, kdy do mozku postiženého jsou implantovány elektrody.
Psychoterapie / behaviorální terapie
Někteří odborníci vkládají velké naděje do speciálních forem behaviorální terapie, např. habit reversal training (HRT) a comprehensive behavioural intervention for tics (CBIT) (jedná se o poměrně nové metody, české ekvivalenty se zatím neustálily). Tyto metody mají potenciál nejen bojovat proti příznakům tikových poruch, ale také příznivě ovlivňovat další průběh těchto poruch.
Habit reversal training (do češtiny by se dalo volně přeložit jako „trénink obracení návyků“) je založen na následujících principech:
- nácvik relaxace a vnímání,
- osvojení alternativního chování (jiný pohyb, jiná hláska apod.),
- přenesení tohoto chování do situací v každodenním životě.
Tato forma terapie pracuje s fenoménem „předtuchy“, který postižení často zmiňují. Přibližně od 10. roku věku začínají lidé s tikovou poruchou vnímat narůstající napětí, které bezprostředně předchází danému tiku. „Předtucha“ postiženému umožňuje včas vykonat odpovídající protipohyb, kterým tiku předejde.
V případě CBIT (do češtiny by se dalo přeložit jako „komplexní behaviorální intervence pro tiky“) je metoda HRT rozšířena o funkční analýzu, psychoedukaci a nácvik pozornosti. Pomocí behaviorální terapie je možné dosáhnout zmírnění příznaků o přibližně 50 %.
Co mohou dělat rodiče?
Je-li diagnostikována tiková porucha, je důležité, aby se do terapie zapojili i rodiče. Ti totiž mohou pomoci odhalovat a zmírňovat zátěžové situace. Pozitivní účinky na kvalitu života postiženého má i kvalitní vztah mezi rodiči a dítětem. Rodiče by měli dítě podporovat v tom, aby si projevy své poruchy samo uvědomovalo (ve smyslu „ach, to je jen ten můj tik!“). Užitečná může být i výměna zkušeností v rámci svépomocné skupiny; dbejte však na to, aby se hovor netočil stále jen kolem tikové poruchy!
Na koho se mohu obrátit?
Pokud máte podezření na tikovou poruchu, poradí vám nejlépe specializovaný psychiatr nebo neurolog. Na psychiatrickou (popř. neurologickou) péči o děti a dospívající (do 18 let) se specializují dětští psychiatři (popř. dětští neurologové).
Související odkazy
- Štěpánka Kicková, Ondřej Fiala: CBIT – nová léčebná metoda pro tiky a Touretteův syndrom. Psychiatrie pro praxi 2022, 23(1): 17–19. (odkaz vede na PDF soubor na webu psychiatriepropraxi.cz, 128 kB)
- Ondřej Fiala: Tiky a Touretteův syndrom. Neurologie pro praxi 2011, 12(1): 18–21. (odkaz vede na PDF soubor na webu neurologiepropraxi.cz, 119 kB)
- Eva Malá: Touretteův syndrom a obsedantně kompulzivní porucha. Psychiatrie pro praxi 2015, 16(3): 105–107. (odkaz vede na PDF soubor na webu psychiatriepropraxi.cz, 100 kB)
