4 min. čtení
Obsese a kompulze
Výrazem obsese označují psychologové nechtěné, vtíravé, opakující se a neodbytné myšlenky, které se znovu a znovu vnucují do mysli člověka. Naproti tomu kompulze znamenají nutkavé, opakující se jednání či chování člověka.
Jak již vyplývá ze samotného názvu, obsedantně kompulzivní porucha (někdy se používá zkratka OCD z anglického výrazu obsessive-compulsive disorder) se vyznačuje obsesemi a kompulzemi. Postižený se často zdráhá vyhledat pomoc, neboť své potíže sám vnímá jako podivné a stydí se za ně. Pokud se však svěří odborníkovi (v tomto případě psychoterapeutovi, případně psychiatrovi), ten ho nejen pochopí, ale zejména mu může pomoci.
Příklady kompulzí (nutkavého jednání):
- neustálé kontrolování – např. dveří, zda jsou skutečně zamčené, až člověk přijde pozdě do práce,
- nadměrný smysl pro pořádek – např. neustálé přerovnávání šatníku, protože jeden kus oblečení není dokonale složený,
- nutkavé mytí – nejčastěji rukou, často tak dlouho a důkladně, dokud nejsou rozedřené,
- patologické shromažďování – např. shromažďování novin či časopisů v takové míře, až tím zásadně trpí kvalita bydlení.
Jak již bylo naznačeno výše, obsese jsou v obecném slova smyslu opakující se vtíravé myšlenky, ale mohou to být různé představy, obrazy, pochybnosti, přesvědčení či obavy. Postiženému způsobují velkou tíseň a mnohdy jej i děsí, zvláště pokud jsou násilného či protispolečenského charakteru. Mohou to být třeba představy, že postižený někomu ublíží, že se nakazí nějakou nemocí, ale i myšlenky se sexuálním podtextem, přemítání o náboženských otázkách nebo tzv. ruminace (zdlouhavý a neproduktivní sled myšlenek na nějaké téma). Postižení si původ svých myšlenek většinou uvědomují („mohu si za to sám“) a jsou jimi znepokojeni. Vědí, že jejich myšlenky (i způsob jejich chování) jsou přehnané nebo nesmyslné, vnímají je jako přítěž, ale nedokáží se jich zbavit.
Lidé trpící OCD často své kompulze vnímají jako prevenci něčeho, co by mohlo uškodit jim samým nebo i někomu jinému. Během terapie může někdy vyjít najevo, že příčinou jejich nutkavého chování je skutečná událost nebo opravdová hrozba. Nemusí tomu tak být ale zdaleka vždy.
Depersonalizace: zdání neskutečnosti sebe sama
V rámci obsedantně kompulzivní poruchy se může vyskytnout i jev označovaný jako depersonalizace. Člověk má pocit, že je sám sobě cizí. Své vlastní pohyby nevnímá, jako by je vykonával sám, má pocit myšlenkové prázdnoty. Postižený se ve srovnání s minulostí cítí silně změněn a má z toho tísnivý pocit. Vztah k realitě ale u lidí postižených OCD – na rozdíl od psychózy – zůstává zachován. Projevy depersonalizace se vyskytují nejen v rámci OCD, nýbrž i u jiných duševních onemocnění, např. u deprese.
Jak vzniká obsedantně kompulzivní porucha?
Mechanismus vzniku OCD zatím nebyl jednoznačně objasněn. Na vzniku této duševní poruchy se pravděpodobně podílejí jak neurobiologické faktory, tak prožitky z dřívějška. K předpokládaným neurobiologickým příčinám patří například nerovnováha neurotransmiterů v mozku, genetické faktory nebo změny ve funkci mozku. Obsedantně kompulzivní porucha se „nedědí“, nicméně riziko jejího vzniku může být zvýšené, pokud byla diagnostikována u příbuzných.
Pro léčbu OCD se obzvláště osvědčila skupina antidepresiv označovaných jako selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (někdy se používá zkratka SSRI z anglického výrazu selective serotonin reuptake inhibitors). Odborníci se proto domnívají, že jednou z příčin OCD je nerovnováha neurotransmiteru serotoninu. Vliv však mohou mít i jiné neurotransmitery (např. glutamát nebo dopamin). Na vzniku OCD se však může podílet řada dalších faktorů, které jsou u každého člověka individuální, např. sociální prostředí, naučené chování apod.
Související odkazy
- Ján Praško a kol.: Obsedantně-kompulzivní porucha. Grada Publishing a.s., Praha 2019, 272 s. ISBN: 978-80-271-0495-6 (odkaz vede na web grada.cz)
