Západonilská horečka

Výskyt

Západonilská horečka se běžně vyskytuje v Africe, Evropě, na Blízkém východě, západní Asii, Austrálii, Oceánii a Severní a Jižní Americe. Výskyt případů onemocnění virem západonilské horečky u lidí na evropském území je zaznamenáván od 50. let 20. století [1]. V letech 2012–2021 hlásilo dle reportu ECDC 16 zemí EU/EHP celkem 3 632 autochtonních případů WNF u lidí, přičemž rok 2018 byl rekordní s počtem 1 551 případů. V roce 2022 země EU/EEA nahlásily 1113 onemocnění s místním přenosem, v roce 2023 celkem 709 autochtonních onemocnění. V roce 2024 bylo hlášeno 1436 autochtonních případů, z toho 125 úmrtí v 19 zemích Evropy (14 zemí EU a 5 sousedních zemích) [2]. Země s místním přenosem WNV v Evropě v EU jsou Itálie, Řecko, Španělsko, Maďarsko, Rumunsko, Francie, Rakousko, Německo, Chorvatsko, Bulharsko, Slovensko, Slovinsko, Kypr a Česká republika, a ze zemí sousedících s EU Albánie, Turecko, Srbsko, Kosovo a Severní Makedonie. Kromě onemocnění u lidí většina těchto zemí a některé další hlásily výskyt infekce WNV u zvířat (koně a ptáci) a vektorů (komáři). V mírném a subtropickém pásu má výskyt západonilské horečky sezónní charakter a v různých oblastech zemí jižní, východní a střední Evropy se onemocnění objevuje v létě a na podzim (od června do října s maximem případů v srpnu a září).

Situace v České republice

V České republice jsou hlášeny jak autochtonní (pacienti se nakazili v ČR), tak importované případy (pacienti se nakazili v zahraničí). Nejvíce případů (7, z toho 2 importy a 5 autochtonních) bylo zaznamenáno v roce 2018 (viz obr. 1). Všechny autochtonní potvrzené případy u lidí byly hlášeny v Jihomoravském kraji.

Obrázek 1: Počet případů západonilské horečky v ČR vykázaných v Informačním systému infekčních nemocí (ISIN) v období mezi lety 2018–2024. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)

Obrázek 2: Onemocnění způsobené virem západonilské horečky v České republice v letech 2013–2024, počty případů. (Zdroj: Informační systém infekčních nemocí)

Prevence

Prevence a kontrola onemocnění spočívá hlavně ve snižování rezervoárů komárů prostřednictvím omezení jejich zdrojů, tj. likvidace líhnišť komárů a snížení kontaktu mezi komáry a lidmi. To lze provést pomocí repelentů (s obsahem účinných látek jako např. DEET, Icaridin, IR 3535); nošením oblečení (nejlépe světlé barvy), které pokrývá co největší část těla, ochranou dveří a oken sítěmi proti hmyzu a spaním pod moskytiérami. WNV přenášejí zejména komáři rodu Culex (obr. 3), kteří sají krev nejvíce večer a v noci.

Obrázek 3: Komár Culex pipiens. (Zdroj: By AfroBrazilian - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=83958624)

Mezi významnou složku preventivních opatření patří včasná diagnostika, hlášení případů onemocnění způsobených WNV, které jsou důležité pro monitorování epidemiologické situace a výskytu WNV. Integrovaný systém dozoru zahrnuje surveillance lidí, zvířat (koní a ptáků) a monitoring komárů a detekci WNV. 

Preventivní opatření u dárců plné krve a krevních složek zajišťují zařízení transfúzní služby na základě platné legislativy. Dárcovství krve a orgánů se odkládá po dobu 28 dní od pobytu v rizikové oblasti, pokud není negativita ověřena testem průkazu nukleové kyseliny viru.

Příznaky onemocnění

Většina infekcí virem západonilské horečky (80 %) probíhá bezpříznakově nebo jen s mírnými příznaky. Přibližně 20 % případů se projevuje příznaky západonilské horečky (WNF) – akutního horečnatého onemocnění s teplotou, bolestmi hlavy, únavou, malátností, bolestmi svalů, vyrážkou, nevolností, zvracením, bolestmi za očima. Neuroinvazivní onemocnění (WNND) postihuje centrální nervový systém, avšak vyskytuje se u méně než 1 % nákaz. WNND se projevuje:

• aseptickou meningitidou (serózním zánětem mozkových blan),
• encefalitidou (zánětem mozku),
• myelitidou (zánětem míchy),
• akutní chabou parézou (obrnou).

Smrtnost u neuroinvazivní formy se pohybuje kolem 10 %. Po prodělání WNND se mohou objevit i dlouhodobé neurologické i neuropsychické následky. Přibližně 1 člověk ze 150 nakažených osob může mít závažný až fatální průběh. Riziko závažného průběhu západonilské horečky zvyšuje pokročilý věk, imunodeficit, nádory mozku, vysoký krevní tlak, onemocnění krve, cukrovka, onemocnění ledvin, zneužívání alkoholu a genetické faktory. 

Při typickém průběhu onemocnění trvá 2 až 7 dní.

Diagnostika

Laboratorní diagnostika se provádí sérologicky (stanovením protilátek proti WNV) nebo metodou PCR. Konfirmaci (potvrzení) provádí Národní referenční laboratoř pro arboviry Zdravotního ústavu v Ostravě [3].

Další důležité informace

Inkubační doba: obvykle trvá 2–6 dní (rozmezí 2–14 dní; u imunokompromitovaných osob až 21 dní).

Původce: Původcem onemocnění je virus západonilské horečky (WNV) z čeledi Flaviviridae. WNV byl poprvé izolován v roce 1937 z pacientky v Ugandě.

Zdroj: Rezervoárem viru jsou zejména divocí ptáci. V přírodě se virus udržuje v tzv. enzootickém cyklu mezi komáry a ptáky: komáři virus přenášejí, zatímco ptáci napomáhají k jeho množení. Jedná se tedy o zoonózu.

Přenos: K přenosu na člověka dochází při pobodání nakaženými komáry, především rodu Culex, Aedes, Anopheles a Culiseta. V Evropě jsou nejvýznamnějšími přenašeči Culex pipiens (obr. 3) a Culex modestus. Přenos z člověka na člověka může nastat prostřednictvím krve, tkání a transplacentárně (z matky na plod), výjimečně během porodu nebo kojení. Období nakažlivosti (pro přenos krví, tkáněmi a orgány) začíná v časných fázích viremie. Viremie u lidí je nízká, trvá méně než 7 dní, nastupuje obvykle 1–3 dny po infekci, může však trvat až 11 dnů. Udává se, že hladiny viremie u lidí nejsou dostatečně vysoké a dlouhotrvající, aby mohlo dojít k přenosu z nemocného člověka na komára. Člověk je tzv. koncovým náhodným hostitelem. Dalšími koncovými náhodnými hostiteli mohou být koně.

Předpokládá se, že imunita po překonání nákazy trvá celoživotně. U lidí s oslabeným imunitním systémem však nemusí být imunitní odpověď dostatečná či může časem vyvanout.

Související odkazy

1. Státní zdravotní ústav: Západonilská horečka (odkaz vede na web szu.gov.cz)
2. Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC): West Nile virus infection [Infekce virem západonilské horečky] (odkaz vede na web ecdc.europa.eu; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
3. Zdravotní ústav se sídlem v Ostravě: Národní referenční laboratoř pro arboviry (odkaz vede na web zuova.cz)
4. Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC): Factsheet about West Nile virus infection (odkaz vede na web ecdc.europa.eu; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
5. Světová zdravotnická organizace (WHO): West Nile virus [Virus západonilské horečky] (odkaz vede na web who.int; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
6. (americká) Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC): West Nile: Symptoms, Diagnosis, & Treatment [Západonilská horečka: příznaky, diagnostika a léčba) (odkaz vede na web cdc.gov; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
7. Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC): Surveillance, prevention and control of West Nile virus and Usutu virus infections in the EU/EEA (odkaz vede na web ecdc.europa.eu; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
8. Chinmay Jani, Loukas Kakoullis, Nour Abdallah, Christian Mouchati, Stephanie Page, Robert Colgrove, Lin H. Chen: West Nile virus: another emerging arboviral risk for travelers? Current Infectious Disease Reports 2022, 24: 117–128. (odkaz vede na web springer.com; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
9. Lara Carrasco, Maria Jose Utrilla, Beatriz Fuenter-Romero, Aitor Fernandez-Novo, Barbara Martin-Maldonado: West Nile virus: an update focusing on southern Europe. Microorganisms 2024, 12(12): 2623. (odkaz vede na web mdpi.com; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
10. Parminder Singh, Mahalaqua Nazli Khatib et al.: West Nile Virus in a changing climate: epidemiology, pathology, advances in diagnosis and treatment, vaccine designing and control strategies, emerging public health challenges – a comprehensive review. Emerging Microbes & Infections 2025, 14(1). (odkaz vede na web tandfonline.com; jeho obsah je dostupný pouze v angličtině)
11. E. Křížová, H. Lejdarová, I. Rudolf: Západonilská horečka na pozadí pandemie onemocnění COVID-19. Transfuze a hematologie dnes 2021, 27(4): 316–321. (odkaz vede na web prolekare.cz)
12. R. Ciupek, P. Juráš, O. Šebesta, I. Rudolf, S. Šikutová, H. Zelená: Západonilská horečka – autochtonní výskyt na jižní Moravě v roce 2018 z pohledu epidemiologa. Epidemiologie, mikrobiologie, imunologie 2019, 68(4): 159–167. (odkaz vede na web prolekare.cz)
13. F. Stejskal, H. Zelená, H. Orlíková, F. Rettich: Přehled aktuálních informací a algoritmus diagnostiky infekce virem západonilské horečky (6. 3. 2019). (odkaz vede na web infektologie.cz)
14. J. Vlčková, V. Rupeš, D. Horáková, H. Kollárová, O. Holý: Rizika šíření viru západonilské horečky v České republice. Epidemiologie, mikrobiologie, imunologie 2015, 64(2): 80–86. (odkaz vede na web prolekare.cz)
15. Š. Lásiková, L. Moravcová, D. Pícha, B. Horová: Virus západonilské horečky (West Nile virus). Epidemiologie, mikrobiologie, imunologie 2006, 55(2): 59–62. (odkaz vede na web prolekare.cz)