Demence: různá stadia

Jaké jsou stupně závažnosti demence?

Kromě klinických příznaků se k posouzení závažnosti demence používá hodnocení pomocí tzv. škály MMSE (zkratka pochází z anglického výrazu Mini-Mental State Examination) [1]. MMSE je celosvětově nejběžnější metodou klinické diagnostiky demence. Závažnost demence se klasifikuje do tří stupňů:

Mírná demence

• Kognitivní porucha: Pacient již není schopen provádět složité každodenní úkoly.
• Způsob života: Je ovlivněn běžný každodenní život, ale pacient je stále soběstačný a může vést samostatný život.
• Časté afektivní poruchy: Deprese, nedostatek energie, podrážděnost, výkyvy nálad.
• Potřebná pomoc: Pomoc je potřeba spíše jen v jednotlivých případech.

Středně těžká demence

• Kognitivní porucha: Jednoduché činnosti lze vykonávat samostatně, složité činnosti již nejsou vykonávány úplně nebo dostatečně.
• Způsob života: Zcela samostatný život již není možný. Pacienti jsou závislí na cizí pomoci, ale stále jsou do jisté míry soběstační.
• Časté afektivní poruchy: Neklid, psychotické poruchy, agresivní chování, pláč, narušený rytmus dne a noci, šmátrání rukou (nervózní a neobratné pohyby rukou, které něco ohmatávají a/nebo hledají).
• Potřebná pomoc: Je nutná, není však ještě nutná nepřetržitá péče nebo dohled.

Těžká demence

• Kognitivní porucha: Myšlenkové procesy již nelze srozumitelně sdělit.
• Způsob života: Nezávislý, samostatný život již není možný.
• Časté afektivní poruchy: Neklid, psychotické poruchy, agresivní chování, pláč, narušený rytmus dne a noci, šmátrání rukou (nervózní a neobratné pohyby rukou, které něco ohmatávají a/nebo hledají).
• Potřebná pomoc: Je nutná stálá péče a dohled.

V posledním stadiu onemocnění jsou pacienti jsou upoutáni na lůžko a vyžadují paliativní péči.

Jednotlivá stadia se mohou svými příznaky překrývat. Průběh onemocnění závisí na formě demence a vnějších ovlivňujících faktorech, jako jsou tělesná onemocnění, péče o pacienta, osamělost a deprese.

Co znamená retrogeneze nebo „obrácený vývoj“?

V případě Alzheimerovy choroby vědci popisují její průběh jako podobný „obrácenému vývoji v dětství“ (tzv. retrogeneze podle Barryho Reisberga). Tato teorie vychází z předpokladu, že u lidí s Alzheimerovou chorobou dochází k odbourávání jejich schopností zhruba v opačném pořadí, než jak si je zdravé děti budují v průběhu normálního vývoje. V průběhu Alzheimerovy choroby ztrácí postižený svou samostatnost v každodenním životě a stává se stále více závislým na péči a ošetřování. Na základě této teorie popsal americký psychiatr Barry Reisberg typické fáze onemocnění.

Jaké jsou fáze demence podle Reisberga?

Fáze demence popsal americký psychiatr Barry Reisberg, který se zabývá především výzkumem Alzheimerovy choroby. Stupně demence podle Reisberga jsou následující:

Stadium 1 (normální funkce): Onemocnění do mentální kapacity nezasahuje, kognitivní schopnosti jsou normální.

Stadium 2 (velmi mírně snížená kognitivní funkce): Postižený vnímá mírné kognitivní poruchy, narušena je zvláště paměť, pacient zapomíná na jména a schůzky, ukládá předměty na špatné místo. Nejedná se zatím o demenci, jen o subjektivně vnímané poruchy dosud normálních funkcí. V této fázi je čas začít s profylaktickými opatřeními, jako je např. trénink paměti.

Stadium 3 (mírně snížené kognitivní funkce): Od této fáze si prvních kognitivních selhání všímá i okolí. Zhoršuje se například pracovní výkon, výběr správných slov a vybavování si jmen. Pacient zapomíná právě přečtený obsah a stále více se projevují potíže s plánováním a organizací každodenního života. Objevují se také problémy s prostorovou orientací, pacient častěji ukládá předměty na nesprávné místo. Tyto příznaky mírné kognitivní poruchy mohou být známkou počínající Alzheimerovy demence, ale mohou mít i jiné příčiny.

Stadium 4 (začínající demence): Nástup demence je charakterizován vstupem do stadia 4. Jak nemoc postupuje, kognitivní poruchy jsou v této fázi již jasně patrné. Postižený má potíže se samostatným vykonáváním složitých úkolů (např. řešení početních úloh a plánování jídla pro hosty). Kromě toho se mohou vyskytnout potíže při vaření, manipulaci s penězi nebo obsluze elektrických spotřebičů a při orientaci na známých místech. Pacient ztrátou svých schopností a nezávislosti psychicky trpí. Výsledkem může být špatná nálada a odtažitost, může se také rozvinout deprese. Podpora toho, aby pacient mohl vykonávat samostatné činnosti, stejně jako podpora existujících schopností, pomáhá posilovat jeho sebedůvěru. Podle teorie retrogeneze lze úroveň výkonnosti v této fázi přirovnat k dítěti/dospívajícímu ve věku osmi až dvanácti let.

Stadium 5 (středně těžká demence): Nemocný zvládá každodenní život bez pomoci stále méně, potřebuje pomoc například i s výběrem oblečení. Pacient často přestává vnímat sezónní změny, zhoršuje se jeho schopnost udržovat osobní hygienu. Je pro něj obtížné zapamatovat si důležité osobní údaje (např. adresu, telefonní číslo, datum narození). Postižený člověk je někdy dezorientovaný a neví, kde se nachází nebo jaký je den. Trpí nespecifickými obavami a může na ztrátu určitých schopností reagovat i zlostně. Podle teorie retrogeneze je výkonnostní úroveň člověka v této fázi přibližně stejná jako u dítěte ve věku od pěti do sedmi let.

Stadium 6 (těžká demence): Ztráta schopnosti vykonávat základní činnosti. Pacient nutně potřebuje pomoc v mnoha oblastech života, např. při mytí, chození na toaletu a oblékání. Postižené osoby mohou mít potíže s vědomým vnímáním nedávných událostí a svého okolí. Kromě toho se mohou objevit výrazné změny spánkových návyků (např. spánek přes den a neklid v noci) [2]. Mohou vyvstat problémy s chováním a inkontinence. Obvykle si nevybavuje ani jména blízkých osob. Často se vyskytují velmi emotivní reakce na vnímané problémy a ztrátu vlastních schopností, pokud si je pacient uvědomí, např. vztek, vzpoura nebo zoufalství. Podle modelu retrogeneze odpovídá člověk v této fázi výkonnostní úrovni dvou- až čtyřletého dítěte.

Stadium 7 (velmi těžká demence): V tomto pokročilém stadiu se stále více snižuje schopnost postiženého mluvit a chodit. S postupujícím onemocněním již není možné vzpřímeně sedět a držet hlavu. Ztrácí se schopnost usmívat se. Nemocný má potřebu harmonie, emocionálně i fyzicky je velmi zranitelný a zcela vydaný na milost a nemilost svému okolí. Ale i ten, kdo ztratí řeč, má stále co říct; základem pečovatelského vztahu se tak stává neverbální komunikace. Vhodnou stimulací a tréninkem lze dlouhodobě předcházet upoutání na lůžko, a tím dosáhnout přijatelné kvality života. V této poslední fázi je podle teorie retrogeneze výkonnost postiženého srovnatelná s výkonností dvanáctiměsíčního kojence až novorozence.

Související odkazy

1. Irena Rektorová: Screeningové škály pro hodnocení demence. Neurologie pro praxi 2011, 12(Suppl. G): 37–45. (odkaz vede na PDF soubor na webu neurologiepropraxi.cz, 470 kB)
2. Robert Rusina, Iva Holmerová: Poruchy spánku a nočního chování u Alzheimerovy nemoci a dalších demencí. Neurologie pro praxi 2014, 15(4): 182–185. (odkaz vede na PDF soubor na webu neurologiepropraxi.cz, 119 kB)