Jak se tělo a duše vzájemně ovlivňují?
Pokud například není kompenzována nadměrná psychická zátěž, může člověk onemocnět nebo u něj mohou být diagnostikovány funkční poruchy orgánů. Naopak „tělesná“ onemocnění, jako je například rakovina, mrtvice nebo infekce HIV mohou velmi negativně ovlivnit duševní rozpoložení člověka.
Již v 70. letech 20. století zavedl Thure von Uexküll, německý průkopník psychosomatiky, pojem „biopsychosociální systém“. Zdůrazňoval, že všechna onemocnění souvisejí s biologickými (organickými a tělesnými) funkcemi a psychickými (duševními) funkcemi. Vedle toho hraje velkou roli také povolání, dále prostředí, ve kterém člověk bydlí, a některé další sociální podmínky. Podle portugalsko-amerického neurovědce Antonia Damasia tvoří psychika, duch a tělo s motorickými a vegetativními (mimovolnými) reakcemi jednotu. Všechny zkušenosti člověka se na základě jeho vnímání ukládají do takzvaných „sítí nervových buněk“. Proto se konflikty nebo traumatizace projevují nejen v psychické rovině, ale i v té tělesné.
Vědecké modely objasňující psychosomatiku
Neurovědci se mimo jiné zabývají tím, že za všemi procesy učení stojí změna spojů v nervovém systému. Hovoříme zde o neuroplasticitě. Eric Kandel, známý nositel Nobelovy ceny, se dokonce domníval, že se spoje v mozku mění, když spolu dva lidé hovoří a rozhovor si zapamatují (jako je tomu například při psychoterapii).
V 80. letech 20. století se zformoval obor psychoneuroimunologie, který snaží se objasňovat souvislosti mezi psychikou a tělem, zejména imunitním systémem. Náš mozek dokáže ovlivňovat obranné mechanismy jednak prostřednictvím sympatiku a bloudivého nervu (obojí je součástí autonomního nervového systému – člověk jej nedokáže ovládat vůlí), jednak prostřednictvím hormonů (jako je např. kortizol). Kortizol dokáže například blokovat imunitní systém při stresu nebo těžkých depresích. Tím se u vystresovaných lidí zvyšuje náchylnost k infekcím.
Vznik psychosomatických onemocnění
Procesy vedoucí ke vzniku psychosomatických obtíží jsou spletité. Na rozvoji psychosomatických onemocnění se podílejí genetické, biologické, sociální a psychické vlivy. Mechanismus vzniku psychosomatických onemocnění se snaží objasnit několik vzájemně nezávislých teorií, které zde stručně nastíníme.
Konverzní teorie
Konverze znamená „přetočení“. O konverzním symptomu hovoříme tehdy, pokud člověk nemůže prožít důležitou vnitřní touhu, nebo na ni dokonce nesmí ani pomyslet, protože je pro něj zcela tabu. Vytvoří se tak nevědomý konflikt, který se přenese („přetočí“) na tělesnou úroveň a projeví se příznaky, jako je například bolest, nemoc či jiná tělesná potíž, která nemá žádnou zjevnou organickou příčinu.
Vegetativní neuróza
Teorie vegetativní neurózy je již překonaná, ale následující poznatky tvoří stále ještě základ psychosomatiky:
Pocity, jako je strach, vztek nebo zklamání, jsou spojeny s reakcemi autonomního nervového systému. Člověk může pociťovat intenzivní bušení srdce, potí se, zvyšuje se jeho krevní tlak apod. Jde o reakce těla, které jsou z evolučního hlediska velmi staré a kdysi byly nezbytné k tomu, aby tělo dokázalo reagovat na nebezpečí číhající v okolí. Současný člověk by však měl umět si své pocity uvědomit, aby nedocházelo k jejich „nahromadění“. Není dobré nechat se emocemi „užírat“.
Psychoterapie se snaží umožnit nové náhledy – znovu propojit pocity s vegetativními reakcemi a přesunout je do vědomí pacienta. Někdy je možné negativní emoce přeměnit i na pozitivní pocity, a tím je narušit (například tak, že člověk nahlíží nejen na nevýhody, ale i na výhody určité situace).
Teorie desomatizace a resomatizace
Tento model je založen na myšlence, že v průběhu vývoje v dětství stojí v centru pozornosti různé orgánové soustavy. Již Sigmund Freud (1856–1939) přiřadil například první měsíce života kojence k orálně-dermatologické fázi (v popředí jsou v této fázi ústa a pokožka).
Pokud těmto orgánovým soustavám věnují pozornost rodiče, jsou s nimi spojovány pozitivní zážitky (například masáže miminka v orálně-dermatologické fázi), což podle této teorie podporuje vývoj dítěte. Orgánové soustavy v dané fázi znamenají více než jen například jídlo nebo pití. Znamenají také emoce a blízkost. Předpokládá se, že hodnoty, které jsou z hlediska vývoje na počátku, jako například láska a náklonnost, představují podklad pro schopnost vyrovnat se s různými požadavky v dalších životních fázích (například připravenost podávat výkony).
Teorie stresu
Dosud neexistuje žádný všeobecně přijímaný model stresu. Podle „otce“ teorie stresu Hanse Selye, existují dva druhy stresu:
- eustres – výzva, životabudič, posílení výkonnosti a kreativity apod., tzv. „pozitivní“ stres,
- distres – mechanismy pro zvládání situací jsou vyčerpané a přetížené, tzv. „negativní“ stres.
Dnes se však předpokládá, že existuje pouze jeden druh stresu. Zda je příjemný nebo nepříjemný, závisí na tom,
- jak dlouho stres trvá,
- jak je silný,
- zda je spojen se situací nebo úkolem, o němž se člověk domnívá, že jej zvládne.
Pokud při trvalém stresu neučiní člověk žádná „záchranná“ opatření, jako je relaxace, změna situace, vyřešení konfliktu apod., tělo neustále vyplavuje kortizol. Z tohoto stresu může člověk onemocnět. Příkladem situací, které mohou vést k soustavnému vyplavování kortizolu, jsou neřešitelné konflikty, přetížení v práci nebo ve škole, problémy v rodině a mnoho dalších. V této fázi se může stát, že se člověk stáhne do sebe a rozvine se deprese, vyhoření nebo jiná onemocnění. Trvalý stres také oslabuje imunitní systém.
Mezi další faktory, které mohou přispět k rozvoji psychosomatických onemocnění, patří chudoba, chybějící nebo přehnaná sebeláska/sebepřijetí nebo nedostatečné vymezení, přijetí role oběti, nedostatečná schopnost řešit problémy apod.
