Strach jako životně důležitý pocit
V dnešní době často není možné čelit strachu pohybem, který jej pomůže opět odbourat. Člověk pak sedí ztuhlý a napjatý – přirozené odreagování téměř neproběhne. Na strachu není stresující onen samotný pocit, ale nedostatek nebo naprostá absence kontroly nad ním. Dlouhodobý stres v negativním smyslu představuje závažné zdravotní riziko.
Bez strachu by člověk nebyl schopen přežít. Tato „vytvořená“ připravenost mít strach z potenciálně nebezpečných situací (např. z výšky, z pavouků apod.) je základem, na jehož živné půdě mohou vznikat i patologické úzkosti. Nejsou to však jen „biologické podmínky“, které formují lidskou existenci, nýbrž také společensky nebo kulturně podmíněné chování. Strach je navíc existenčním pocitem a doprovází lidi po celý život. Připomíná konečnost života a upozorňuje na nepříjemné aspekty. Zdravým způsobem přispívá k tomu, že si člověk váží své existence a je naopak schopen užívat si hezkých věcí.
Nebezpečí jako chtíč: proč lidé vyhledávají „vzrušení“?
Někteří lidé „vzrušení“ a nebezpečí přímo vyhledávají a prožívají pocity strachu jako něco příjemného, například při bungee jumpingu. Pokud někdo miluje nebezpečné dobrodružství, je často označován za „adrenalinového feťáka“, protože se v nebezpečných situacích více uvolňuje hormon adrenalin. Relaxačním prvkem je zde vědomé vyhledávání situace, její zvládnutí a uvolnění pocitu napětí, které pak následuje. Kýžené vzrušení může přinést i pasivní forma, například při sledování thrilleru v televizi nebo v kině.
Otázka míry
Strach pomáhá člověku soustředit se v obtížných situacích, například během rozhodující zkoušky nebo při obtížné horské túře. Pokud není pocit strachu rozvinut příliš silně, může být motivátorem a zvyšovat výkon. Příliš velký strach naopak zhoršuje schopnost myšlení, koncentrace a chování až do úplného zablokování nebo panické zkratové reakce (např. pokus o sebevraždu). To znamená, že pocit strachu může fungovat jako podpora nebo blokátor – v závislosti na jeho míře. Dlouhodobé a silné pocity úzkosti vyplouvají na povrch postupně, na základě úzkostné poruchy tak mohou např. vznikat poruchy spánku nebo deprese.
Pokud dojde k rozpadu veškerého uvažování a člověk není schopen cíleně jednat, hovoříme o panice, která vypuká např. při katastrofách (zemětřesení atd.). V panice si člověk přeje jen jedno jediné: uprchnout. Pokud toto přání nelze realizovat (např. v davu lidí s omezenými únikovými možnostmi), rozvíjejí se panické pocity v lepším případě u jednoho člověka, v horším případě u mnoha lidí (masová panika).
Fyzické příznaky
Stejně jako jiné pocity vnímáme i strach fyzicky. Ať už je to bušení srdce, pot, třes, nebo „knedlík“ v krku – strach nenechává nikoho v klidu. Zjednodušeně lze shrnout, že bez odpovídajících fyzických pocitů nejde o strach. Jejich vnímání je však u každého z nás individuální.
Strach a panika jako nemoc
Při úzkostných poruchách dochází k masivním reakcím na strach, přestože neexistují žádné akutní extrémní hrozby a nebezpečí, případně reakce a pocity přetrvávají i po skutečné nebezpečné situaci. Mezi další příznaky úzkostných poruch patří ztráta kontroly nad úzkostnými pocity, silné fyzické průvodní příznaky a vyhýbání se situacím vyvolávajícím úzkost. Tato skutečnost významně ovlivňuje život postiženého, který je vystaven stresujícímu tlaku a utrpení.
Obecný termín „úzkostné a panické poruchy“ zahrnuje několik poruch. Rozlišujeme mezi úzkostí, která je nezávislá na předmětu nebo situaci (generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha) a úzkostí, která je závislá na předmětu nebo situaci (fobie, např. sociální fobie). Panický záchvat vede k opakujícím se návalům úzkosti doprovázeným fyzickými příznaky, jako je zrychlený srdeční tep nebo závratě.
Bližší informace týkající se rozdělení úzkostných poruch najdete v článku Úzkostné poruchy: diagnóza.
Úzkostné poruchy – častý jev
Úzkostnými poruchami trpí přibližně 10 % populace. Obzvláště často se vyskytují sociální a specifické fobie (ze zcela konkrétních věcí, např. z pavouků). Ženy bývají postiženy častěji než muži. Každý, kdo trpí nějakou úzkostnou poruchou, má zvýšené riziko rozvoje dalších duševních onemocnění (závislost na alkoholu, deprese) nebo další úzkostné poruchy.
Modely vzniku úzkostných onemocnění
Existuje mnoho různých modelů, které objasňují vznik úzkostných onemocnění, například:
- model chování: strach jako naučené chování,
- neurobiologický model: genetická predispozice (zvýšené riziko), změny v metabolismu neurotransmiterů atd.,
- kognitivní model: myšlenky jako příčina úzkosti,
- systémový model: poruchy ve vztazích (rodina, partnerství, profesní prostředí) jako spouštěč úzkosti,
- psychoanalytický model: úzkost jako důsledek (nevědomého) konfliktu nebo například ze strachu z připoutání,
- humanistický model: člověk nemůže dostatečně rozvíjet své „já“ (je ohrožena seberealizace), důsledkem jsou úzkosti; nerovnováha mezi závislostí a nezávislostí vede k vnitřním konfliktům.
Úzkostné poruchy vznikají často z několika důvodů a musejí se posuzovat a léčit individuálně.
Stručně řečeno, život plný úzkostí není smysluplný ani dlouhodobě možný. Řešením není se úzkosti vyhýbat, lepší je naučit se úzkost zvládat. Pokud úzkost určuje styl života a pro postiženého je zátěží, je nutné co možná nejdříve vyhledat odbornou pomoc.
Související odkazy
- Michal Kryl: Úzkostné poruchy. Psychiatrie pro praxi 2005, 3: 155. (odkaz vede na PDF soubor na webu psychiatriepropraxi.cz, 55 kB)
