Jak je definována obezita?

Obezita je součástí metabolického syndromu a v tomto smyslu jsou u obézních, kterým se nepodaří redukovat hmotnost, důležitá další dietní opatření:

1. opatření k zastavení rozvoje aterosklerózy (viz článek Dieta v prevenci a léčbě aterosklerózy),
2. opatření k prevenci diabetu (viz článek Prevence cukrovky 2. typu),
3. opatření k léčbě přítomné hypertenze (viz článek Dieta u vysokého krevního tlaku), hyperurikemie (viz článek Dieta u dny a hyperurikemie) a dyslipidemie (viz článek Principy diet u dyslipidemií) a dalších složek metabolického syndromu (viz článek Metabolický syndrom a dieta).

Je chybou, že je léčba obezity často ztotožňována s redukcí hmotnosti. Stejně důležitý jako redukce hmotnosti je u obézních zdravý životní styl. Tuto skutečnost nejvíce ukázaly studie zabývající se fyzickou aktivitou; bylo v nich například zjištěno, že štíhlé fyzicky nezdatné osoby (unfit unfat) mají horší prognózu než obézní pravidelně cvičící (fit fat). Moderní dietní léčba obezity nezahrnuje tedy jen redukci hmotnosti, ale i výše zmíněná další opatření. V tomto hesle se přesto soustředíme především na otázku redukce hmotnosti.

Obezita je definována nadměrným uložením tuku v organismu. Podíl tuku v organismu je normálně u žen do 25–30 %, u mužů do 20–25 %. O podílu tuku v těle se lze přesvědčit několika postupy. Měření kožní impedance se dnes provádí většinou jednoduše měřením průchodu proudu mezi horními končetinami při držení přístroje v rukou. V běžné praxi však měření množství tuku v těle není nutné.

Obezita je dnes definována podle klinicky snadno dostupného vyšetření výšky a hmotnosti. Prakticky se opustilo od stanovení Brocova indexu:

hmotnost v kg/výška v cm – 100

Tento index je nevhodný z několika důvodů, zejména proto, že koreluje s výškou, a nehodí se tedy univerzálně pro malé i velké jedince. Proto byl již před více než sto lety zaveden Queteletův index, který je dnes celosvětově označován jako index tělesné hmotnosti neboli body mass index (BMI):

hmotnost v kg/(výška v m)²

Jako normální hmotnost bývá uváděna hodnota BMI 18,5–25 kg/m². Pod touto úrovní klasifikujeme již onemocnění jako podvýživu. V různých dobách byl však společenský ideál mimo tuto hranici. Klasifikace tělesné hmotnosti podle BMI je uvedena v tab. 1.

Tabulka 1: Klasifikace tělesné hmotnosti podle BMI

Nadváha je považována za předstupeň obezity. Zdravotní rizika však evidentně stoupají již od BMI 25 a riziko ostře stoupá od hodnoty 27. Morbidní obezita je pak závažným onemocněním a osoby s tímto stupněm nadváhy většinou nepřežívají hranici 60 let věku. Optimální životní prognózu mívají podle řady studií jedinci s BMI 20–22.

Použití BMI je tedy celosvětově uznávaným měřítkem pro stanovení diagnózy obezity, zároveň může sloužit i jako ukazatel životní prognózy a rizika většiny komplikací obezity.

Klasifikace obezity podle kvantitativních měřítek je uvedena výše. Prakticky stejně významné je i kvalitativní rozdělení na androidní a gynoidní obezitu. Za androidní obezitu (obezitu mužského typu či typu jablko) je považována obezita s kumulací tuku především na břiše. Za gynoidní obezitu (obezitu ženského typu nebo typu hruška) je označována obezita s kumulací tuku především na hýždích a končetinách.

Obvod pasu se obvykle měří v místě viditelného pasu nebo v polovině vzdálenosti mezi lopatou kosti kyčelní a posledními žebry, obvod boků nad velkým trochanterem nebo v místě největšího vyklenutí hýždí.

Riziko metabolických komplikací, tedy tendence k androidnímu typu obezity, je úměrné obvodu pasu a obvykle se klasifikuje na mírné a výrazné, viz tab. 2.

Tabulka 2: Metabolické riziko podle obvodu pasu

Z patogenetického hlediska lze konstatovat, že podíl genetických (vnitřních, resp. metabolických) a vnějších (psychologických, vzdělání, přejídání, omezení pohybu apod.) faktorů je přibližně 1:1. Při posouzení vnějších faktorů je třeba hodnodit vzdělání nemocného, fyzickou aktivitu, vliv okolí, reakci na stres apod. Pro posouzení genetického vlivu na obezitu je vhodné posouzení výskytu obezity a diabetu v rodině.