Jaké jsou příčiny vaginismu?
Pokud lze vyloučit organickou příčinu obtíží (např. infekce nebo zánět, křečovité bolesti se mohou vyskytovat například i u endometriózy), je třeba zvážit další možnosti.
Kromě organických příčin mohou být příčinou vaginismu i mylné představy o velikosti a roztažitelnosti pochvy, ale také o velikosti penisu (např. domněnka, že pochva je pro partnerův penis příliš úzká). Svou roli hrají také obavy z bolesti nebo zranění při pohlavním styku, případně traumatické zážitky (např. dříve prožité sexuální násilí). Kromě toho může vaginismus souviset buď s odmítáním sexuality obecně, nebo s obavami z konkrétního partnera, případně s problémy v partnerském vztahu. Ženy trpící vaginismem však nemusí odmítat sexualitu celkově: naopak se mohou zaměřit na jiné sexuální prožitky, při kterých se však vyhýbají proniknutí penisu.
Jak se stanoví diagnóza?
Prvním krokem diagnostiky je detailní anamnestický rozhovor, při němž bude chtít lékař získat představu o sexuálním a partnerském životě pacientky. Kromě tělesných příčin potíží bude lékař pátrat i po možných psychických příčinách vaginismu. Hovořit o potížích týkajících se sexuality není vždy snadné. Sexualita je stále spojena s mnoha tabu. Rozhovory na toto téma vyžadují jednak důvěru a empatii na obou stranách, jednak ochotu pokusit se stávající situaci změnit. To není vždy snadné. V ideálním případě však může lékař s pacientkou vést co nejotevřenější, upřímný a zároveň ohleduplný rozhovor.
Kromě toho lékař provede tělesné vyšetření, při němž zohlední okolnosti, které mu stávající potíže dovolí (např. palpační nález, ultrazvuk, stěr, posouzení poševního sekretu apod.). Jinými slovy, nemusí se jednat o „plnohodnotné“ gynekologické vyšetření.
Jak probíhá léčba?
Léčba vaginismu závisí na individuální situaci a příčině potíží. Pokud se jedná o organickou příčinu, léčba by měla být pokud možno kauzální. Z tohoto důvodu může být léčba u různých pacientek velmi odlišná.
Často trvá poměrně dlouho, než se žena trpící vaginismem odhodlá vyhledat odbornou pomoc. Mnohé ženy si problém v tomto ohledu nechtějí připustit.
Léčba často vyžaduje hodně trpělivosti ze stran všech zúčastněných – ošetřujícího lékaře, ženy i jejího partnera. Jednou z možností terapie je postupné „osahávání“ a „zvykání si“ na nové zkušenosti, aby se pacientka „naučila“, že pohlavní styk je možný i bez strachu a bolesti. Pomoci může posilování svalů pánevního dna (tzv. Kegelovy cviky) nebo samovyšetření pochvy. Lékař může také pacientce pomoci korigovat její mylné představy (např. domněnku o „příliš úzké“ pochvě pro partnerův penis apod.).
V rámci terapie lze používat například malé plastové tyčinky, jejichž tloušťka se postupně zvětšuje. Do pochvy si je žena zavádí sama (aniž by měla pocit vnějšího nátlaku); postupně si tak vytvoří „cit“ pro vlastní pochvu a získá zkušenost, že pronikání je možné i bez bolesti. Později si může bez bolesti zasunout do pochvy vlastní prst, a nakonec i partnerův ztopořený penis.
V některých případech je vhodná doprovodná psychoterapie nebo sexuální terapie, která se mimo jiné zabývá vztahem k vlastnímu tělu a sexualitou. Žena přitom může upřednostnit buď párovou terapii, nebo individuální terapii. V ideálním případě by do terapie měl být zapojen i partner.
Na koho se mohu obrátit?
Prvním kontaktním místem je často praktický lékař pro dospělé. Žena se však může obrátit přímo na svého praktického lékaře gynekologa. Dále se na diagnostice a léčbě může podílet sexuolog, klinický psycholog či psychoterapeut.
Související odkazy
- Ondřej Trojan: Funkční sexuální poruchy u žen. Urologie pro praxi 2011, 12(1): 38–41. (odkaz vede na PDF soubor na webu urologiepropraxi.cz, 109 kB)
