Gynekologické vyšetření také není možné provést plnohodnotně. K vaginismu může dojít i tehdy, kdy byl pohlavní styk v minulosti možný.
Příčiny
Vyloučí-li se veškeré organické příčiny, vyplývající z klinického obrazu, je nutné přistoupit ke hledání jiných možných příčin. Důvodem ke vzniku vaginismu mohou být mj. také mylné představy o velikosti a roztažitelnosti pochvy, nebo o velikosti penisu (např. předpoklad, že je vagina pro partnerův penis moc úzká). Rovněž strach z bolesti, resp. poranění při pohlavním styku nebo traumatické zážitky (např. zneužívání) zde hrají velkou roli. Dále může být vaginismus reakcí na všeobecné odmítání sexuality, odmítání partnera nebo může mít souvislost s potížemi v partnerství. Ne vždy je sexualita odmítána jako celek. Z tohoto důvodu mohou dotčené ženy – vyjma proniknutí penisu – zažívat naprosto běžné sexuální zkušenosti.
Diagnóza
Do podrobného rozhovoru o anamnéze mezi lékařem a pacientkou jsou zahrnuty také otázky týkající se sexuálního života a partnerství. Kromě tělesných aspektů si lékař udělá představu o možných psychických příčinách, které by mohly vytvářet základ vzniku vaginismu. Není vždy jednoduché hovořit o tématu a o problémech, které se týkají sexuality. Naopak, zábrany jsou často dost velké. Proto situace vyžaduje důvěru a schopnost vcítit se jeden do druhého. Předpokladem je také odhodlání, chtít něco na nastalé situaci změnit. Není to vždy jednoduché. V ideálním případě je možné vést otevřený a upřímný rozhovor.
Dále provede lékař tělesné vyšetření, a zohlední při něm okolnosti, které mu stávající potíže dovolí (např. palpační nález, ultrazvuk, stěry, nález na sekretu apod.).
Léčba
Často trvá dlouho, než se pacientky s vaginismem svému lékaři svěří a vyhledají odbornou pomoc. Potíže, které vaginismus způsobují, nejsou vždy vnímány na vědomé úrovni.
Léčba také často vyžaduje hodně trpělivosti ze stran všech zúčastněných – ošetřujícího lékaře, ženy i jejího partnera. Jedna z možností terapie představuje pomalé „osahávání“ a postupný návyk na nové zkušenosti tak, že se pacientka učí poznání, že pohlavní styk může probíhat i beze strachu a bolesti. Pomoci může rovněž cvičení na zpevňování svalů pánevního dna nebo vaginální samovyšetření. Lékař informuje pacientku o škodlivosti „nesprávných představ“.
Během terapie mohou být používány úzké plastové tyčinky. Postupně se používají širší tyčinky. Tyto pomůcky si žena zavádí do pochvy sama (bez toho, aby byla vystavena nátlaku). Postupně tak vzniká „cit“ pro vlastní vaginu a zkušenost, že je zavedení tyčinky možné bez doprovázející bolesti. Později je možné také bezbolestné zavedení vlastního prstu, a nakonec také ztopořeného penisu.
V některých případech může být nutná také doprovodná psychoterapie, resp. sexuální terapie, která se mimo jiné zabývá konfrontací vztahu k vlastnímu tělu a k vlastní sexualitě (terapie v páru či jednotlivě, sexuální terapie). V ideálním případě je do terapie zahrnut také partner.
Na koho se mohu obrátit?
První kontaktní osobou je často praktický lékař. Ke stanovení diagnózy resp. postupu léčení je však zapotřebí navštívit svého gynekologa. Dále se na stanovení diagnózy či léčby mohou podílet odborní lékaři se specializací v oboru sexuologie, kliničtí psychologové či psychoterapeuti.
