Klouby

Jaké typy kloubů rozlišujeme?

Kosti mohou být vzájemně spojeny různými způsoby. Existuje několik kritérií pro klasifikaci (rozdělení) různých kloubů v lidském těle.

Pohyblivost kloubu

Podle pohyblivosti kloubu rozlišujeme:

• Synartrózy – zcela nepohyblivá skloubení, například lebeční švy nebo vzájemná spojení mezi čelistmi a zuby; řadí se sem i růstové ploténky, které po ukončení růstu osifikují (zkostnatí).
• Amfiartrózy – málo pohyblivá skloubení, například mezi kostí loketní a kostí vřetenní na předloktí, nebo stydká spona mezi dvěma pánevními kostmi.
• Diartrózy – volně pohyblivé klouby mezi dvěma kostmi, které v určitých směrech umožňují poměrně rozsáhlý pohyb. Mezi diartrózy se řadí většina kloubů na rukou i na nohou.

Struktura kloubu

Podle struktury materiálu, který váže kosti dohromady, a také podle toho, zda kloub obsahuje kloubní dutinu či nikoli, rozlišujeme:

• Vazivové klouby – kosti jsou spojeny vazivovou tkání, tyto klouby neobsahují kloubní dutinu. Většinou se jedná o synartrózy (viz výše). Příkladem vazivových kloubů jsou lebeční švy nebo vzájemná spojení mezi čelistmi a zuby.
• Chrupavčité klouby – vyznačují se tím, že kosti jsou spojeny pomocí chrupavek a že neobsahují kloubní dutinu. Chrupavčité klouby jsou většinou jen málo pohyblivé nebo zcela nepohyblivé. Většinou se jedná o amfiartrózy (viz výše). Příkladem chrupavčitých kloubů jsou spojení mezi žebry a hrudní kostí, meziobratlové ploténky či spona stydká.
• Synoviální klouby – vyznačují se velkou pohyblivostí a tím, že obsahují kloubní dutinu. Mezi synoviální klouby se řadí většina tělních kloubů, obzvláště pak klouby na rukou a na nohou. Všechny synoviální klouby jsou zároveň diartrózy (viz výše).

Z čeho se skládá synoviální kloub?

Synoviální kloub se skládá z následujících částí (obr. 1; v závorkách jsou kurzívou uvedeny latinské názvy):

• Kloubní povrch (facies articularis), který je pokrytý kloubní chrupavkou (cartilago articularis): Kloubní povrchy příslušných kostí jsou více či méně zaoblené a pokryté hladkou vrstvou kloubní chrupavky, která minimalizuje tření. Chrupavka také zajišťuje potřebné rozložení tlaku na kost, která se nachází těsně pod ní. To je důležité zejména u kloubů, které jsou vystaveny velké zátěži, jako je například kolenní kloub nebo kyčelní kloub.
• Kloubní dutina (cavitas articularis): V synoviálních kloubech se mezi oběma kloubními povrchy nachází úzký prostor vyplněný tzv. synoviální tekutinou (viz dále v textu), která rovněž slouží ke snížení tření mezi kloubními povrchy.
• Kloubní pouzdro (capsula articularis): Jedná se o dvojvrstevný obal uzavírající kloubní dutinu. Vnější vrstva kloubního pouzdra je označována jako vazivové pouzdro: jeho funkcí je posilovat kloub, aby kosti nemohly být od sebe vzájemně odtaženy. Vazivové pouzdro je tvořeno silnými kolagenovými vlákny a zajišťuje stabilitu kloubu. Vnitřní vrstva kloubního pouzdra se nazývá synoviální membrána a její funkcí je vytvářet synoviální tekutinu. Synoviální membrána obsahuje krevní cévy, tukovou tkáň a nervy.
• Vazy (ligamenta): Ve vnější vrstvě kloubního pouzdra se nacházejí také vazy, které slouží jako dodatečná výztuha kloubního pouzdra. Vazy určují možný rozsah pohybu kloubu a stabilizují jej. Pokud je vaz přetížený, může dojít k jeho natržení nebo úplnému přetržení.
• Další struktury: U některých kloubů se uvnitř kloubní dutiny nacházejí další struktury, například menisky (menisci, chrupavčité ploténky mezi skloubenými kostmi) nebo zkřížené vazy (ligamenta cruciata) v koleni.

Obrázek 1: Struktura synoviálního kloubu. (Zdroj: depositphotos.com)

Kloubní mazivo

Klouby fungují v podstatě jako panty, které by měly být dobře promazané, aby fungovaly hladce. Funkci „kloubního maziva“ plní synoviální tekutina. Ta je produkována synoviálními buňkami, zajišťuje hladké fungování kloubu a zároveň působí i jako tlumič nárazů, protože rozkládá tlak. Synoviální tekutina je silně viskózní, má vysoký obsah kyseliny hyaluronové a svým složením se podobá krevnímu séru.

Kloubní chrupavka neobsahuje žádné krevní cévy, proto je závislá na přísunu živin zvenčí. Ten zprostředkovává rovněž synoviální tekutina, která tímto způsobem zajišťuje výživu chrupavky. Výměna živin mezi synoviální membránou a synoviální tekutinou – a následně mezi synoviální tekutinou a kloubní chrupavkou – je snazší, pokud se kloub pohybuje. Jinými slovy, tělesný pohyb zajišťuje lepší výměnu látek v kloubech, a i z tohoto důvodu je tělesná aktivita zdraví prospěšná.

Rozsah pohybu kloubu

Rozsah pohybu kloubu závisí především na tvaru jeho kloubních povrchů. Synoviální klouby z tohoto hlediska můžeme rozdělit do různých skupin, které jsou charakterizovány možnými směry pohybu (obr. 2):

Šarnýrový kloub (articulatio ginglymus) – umožňuje pohyb kloubu pouze ve dvou směrech (např. dopředu a dozadu) a vyznačuje se tím, že válcovitý konec jedné kosti zapadá do žlábku na povrchu druhé kosti. Příkladem šarnýrového kloubu je loketní kloub.

Kolový kloub (articulatio trochoidea) – okrouhlý konec jedné kosti zapadá do kroužku, který je tvořen druhou kostí a obklopujícím vazem. Tento typ kloubu umožňuje rotaci v podélné ose kosti. Příkladem kolového kloubu je skloubení mezi atlasem a čepovcem.

Sedlový kloub (articulatio sellaris) – vyznačuje se tím, že každý kloubní povrch má jak konvexní (vypuklou), tak konkávní (prohloubenou) část; tvarem tak připomíná sedlo, odtud pochází i název tohoto typu kloubu. Sedlový kloub umožňuje pohyby ve čtyřech směrech (např. dopředu, dozadu, doleva a doprava). Příkladem sedlového kloubu je tzv. karpometakarpální kloub u palce na ruce.

Elipsovitý kloub (articulatio ellipsoidea) – je charakteristický tím, že kloubní povrch jedné kosti – přibližně ve tvaru elipsy – zapadá do oválné prohlubně na druhé kosti. Podobně jako sedlový kloub umožňuje elipsovitý kloub čtyři směry pohybu (např. dopředu, dozadu, doleva a doprava), navíc je možné i mírné pootočení. Příkladem elipsovitého kloubu je zápěstní kloub.

Kulovitý kloub (articulatio spheroidea) – vyznačuje se tím, že kulovitá hlavice jedné kosti zapadá do kulovité jamky na druhé kosti. Jedná se o nejpohyblivější tvar kloubu, který umožňuje pohyby ve všech směrech. Příkladem kulovitého kloubu je kyčelní kloub.

Plochý kloub (articulatio plana) – vyznačuje se tím, že jeho kloubní povrchy jsou v podstatě ploché destičky, které umožňují pouze rotaci a krátké klouzavé pohyby. Příkladem plochých kloubů jsou klouby mezi zánártními kostmi.

Obrázek 2: Různé typy synoviálních kloubů podle rozsahu jejich pohybu. (Zdroj: depositphotos.com)

Kromě tvaru kloubních ploch určují směr pohybu kloubu také svaly, měkké tkáně a vazy. Rozsah pohybu kloubu může být navíc omezen také kostmi – například kolenní kloub nelze ohnout dále než do určité polohy, protože zadní plocha kosti stehenní a kosti lýtkové se v této poloze již dostanou do kontaktu.

Rozsah pohybu kloubů je rovněž velmi individuální. Pohyblivost většiny kloubů lze trénovat protahovacími cviky. Svou roli hraje i věk: zatímco novorozenci mají velký rozsah pohybu (často o nich říkáme, že jsou „gumoví“), s věkem se kloubní pouzdra postupně scvrkávají, čímž se zmenšuje i možný rozsah pohybu.