Příjem jídla nepochybně obecně uklidňuje. Jde o starý mechanismus, který měl pravděpodobně umožnit klidné trávení jídla. Nervozita a hyperaktivita při nedostatku jídla měly pravděpodobně podpořit vyhledávání a obstarávání potravy.
Zvýšená chuť k jídlu může mít také některé rysy blízké drogovým závislostem. Změny v centrech hladu a regulace chuti k jídlu se týkají podobných mediátorů jako toxikomanie, patogeneze deprese či schizofrenie, tedy např. serotoninu, noradrenalinu a dopaminu. Depresivní syndrom i schizofrenie jsou častější v populaci diabetiků.
Obezita sice vede k určité sociální izolaci (obézní chodí méně do společnosti), ale psychické problémy nastávají obvykle až při redukci hmotnosti. Též bylo prokázáno, že obézní ženy vedou uspokojivý sexuální život a problémy nastávají až při poklesu hmotnosti. U nemocných, kteří hmotnost úspěšně redukovali, pak kontrastuje somatický (tělesný) efekt úbytku hmotnosti, např. vymizení dušnosti či bolestí kloubů, s tím, jak často a rychle léčba selhává a vzestup hmotnosti se vrací.
Z hlediska internisty je to nepochopitelné zvláště u diabetiků. Redukovat hmotnost u diabetika je mnohem obtížnější než u nediabetika. To prokazuje mnoho studií, jako je například Wingova studie sledující hubnutí manželských párů diabetiků a nediabetiků nebo naše sledování diabetiků a nediabetiků po bandáži žaludku. Běžně se setkáváme s diabetiky s extrémní hmotností, kteří se připravují na endoprotézu kyčelního kloubu. Po úspěšném zhubnutí několika desítek kilogramů se operace realizuje. Imobilní nemocní zvýší postupně fyzickou aktivitu. Přes veškerou snahu se po několika letech vrací k extrémní hmotnosti. Psychické vlivy tak převáží nad somatickým efektem redukce hmotnosti a spolupráce nemocných v léčbě selhává.
