Tularemie (zaječí nemoc)

Výskyt

Tularemie se vyskytuje celosvětově jako akutní nebo chronické bakteriální onemocnění, které postihuje hlodavce (zejména zajíce, králíky, myšovité hlodavce, křečky, veverky) a je přenosné na ostatní volně žijící i domácí zvířata a na člověka. Pro onemocnění je charakteristická přírodní ohniskovost, kdy původce onemocnění cirkuluje v prostředí mezi volně žijícími členovci a obratlovci nezávisle na člověku.

V posledních 10 letech se výskyt hlášených humánních případů tularemie v ČR pohybuje okolo cca 50 případů ročně. Podle Státní veterinární správy se ohniska tularemie v ČR trvale vyskytují v Jihomoravském kraji, občasná ohniska nákazy jsou hlášena z krajů Jihočeského, Královéhradeckého a Pardubického. Pokud je nákaza zjištěna během prováděného monitoringu u zajíců, musí být přijata veterinární opatření, která spočívají ve vymezení pásma, ze kterého se odlovení zajíci nesmí dostat do tržní sítě. Pokud se po dobu dvou let na území nevyskytne žádný pozitivní případ tularemie, je prohlášeno jako nákazy prosté.

Obrázek 1: Trend onemocnění tularemií v České republice v letech 1993–2018. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)

Obrázek 2: Trend onemocnění tularemií v České republice v letech 2008–2024. (Zdroj: Státní zdravotní ústav)

Prevence

Nemanipulovat s divokými zvířaty, která ztratila plachost.

Nepít vodu z neznámých zdrojů.

Používat rukavice při manipulaci se zajíci a při jejich zpracovávání, nejíst, nepít, nekouřit a po skončení práce provést dezinfekci rukou 1% roztokem chloraminu. Všechny předměty, které přijdou do styku s odlovenými, utracenými nebo uhynulými zajíci a hlodavci se musí dezinfikovat 3% roztokem chloraminu.

Dostatečná tepelná úprava pokrmů ze zajíců.

Používat ochranné pomůcky při manipulaci se senem a stelivem.

Při odběru materiálu a při práci s kulturami Francisella tularensis používat ochranné pomůcky (masky, zástěry a rukavice).

Příznaky onemocnění

U člověka se onemocnění tularemií vyskytuje v několika formách podle cesty přenosu infekčního agens do organismu. Může probíhat jako celkové onemocnění s vysokými teplotami, zvětšením sleziny po pozření kontaminované stravy nebo vody, atypickým zápalem plic po vdechnutí původce nemoci, vředovitými změnami v místě poraněné kůže nebo spojivky, případně dojde ke zhnisání příslušných mízních uzlin.

Postižení zajíci ztrácejí plachost, potácejí se při pohybu, jsou malátní, mají zježenou srst a dají se snadno chytit. U ostatních zvířat nejsou příznaky onemocnění zjevné.

Další důležité informace

Inkubační doba: obvykle trvá 3–5 dní (v rozmezí 1–14 dní).

Původce: bakterie Francisella tularensis.

Zdroj: výskyt tularemie v přírodě je dán především existencí infikovaných hlodavců, kteří jsou zdrojem nákazy, a členovců sajících krev (komáři, mouchy, blechy, ovádi, klíšťata), kteří působí jako přenašeči původce onemocnění.

Období nakažlivosti pro onemocnění tularemií není stanoveno; onemocnění není přenosné z člověka na člověka.

Přenos:

• vdechnutí prachu ze slámy a sena kontaminovaného močí hlodavců,
• inokulací (zanesením bakterií) do spojivky, kůže či sliznice nebo poraněním při manipulaci s infikovaným zvířetem,
• přisátí infikovaného klíštěte nebo bodnutí hmyzem,
• konzumací kontaminovaných potravin a pitné vody.

Člověk se nakazí nejčastěji přímým kontaktem s nemocným nebo uhynulým zvířetem, požitím kontaminovaných zemědělských nebo potravinářských produktů (maso nemocné zvěře, např. kontaminované maso zůstává infekční i ve zmraženém stavu při –15 °C déle než 3 roky), kontaminovanou vodou (studánky v přírodě) nebo po štípnutí infikovaným hmyzem.