Paliativní medicína je atestační obor, v němž mohou specializaci získat lékaři, kteří již dříve atestovali v některým z takzvaných základních oborů, kterými je například interna, onkologie, chirurgie, nebo praktické lékařství. Nestojí v protikladu k těm lékařským oborům, které usilují o návrat pacienta k plnému zdraví, naopak, vhodně se s nimi doplňuje. Pomáhá naplnit život s těžkou nemocí dobrými dny až do samotného závěru, nabízí účinnou léčbu bolesti a dalších příznaků nemoci, respektuje rozmanité potřeby nemocného a lidskou důstojnost.
Pro své přesvědčení, že život lze naplnit kvalitními dny až do konce a že s přístupem k moderní léčbě příznaků nemoci by nikdo neměl trávit závěr života v bolesti, osamělý nebo nedůstojně, je ale paliativní medicína zaměřená méně biomedicínsky a více na celý rozměr pacientovy osobnosti. „Paliativní péče je etická odpovědnost všech zdravotnických systémů,“ stanoví usnesení Světové zdravotnické organizace, WHO [1]. „Většina pacientů, kteří potřebují paliativní péči, je doma a přeje si zůstat doma. Je proto nutné, aby paliativní péče byla poskytována také v rámci komunity a jako součást primární péče,“ pokračuje WHO.
„Když se řekne transplantační hematologie, většina lidí si představí sterilní, vysoce technologické prostředí. Částečně to tak je, ale velká část naší práce je také zvažování medicínských pro a proti transplantaci u každého pacienta a následně potom rozvaha s pacientem, zda transplantační plán zapadá do jeho hodnot a přání. Snažíme se popsat reálné naděje a rizika a respektovat míru podrobností, které chce pacient znát. Někdy je to chůze po tenkém ledě, tohle vyvažování otevřenosti a empatie a naděje.
Víme, že pozitivní přístup zlepšuje výsledky, ale zároveň se snažíme poskytnout dostatek informací dle pacientových potřeb. Jen menšina pacientů chce mít před transplantací hotový plán B pro případ, že se léčba nebude dařit a těm jsme potom připraveni horší scénáře popsat,“ říká Michal Kouba, který v Ústavu hematoonkologie a krevní transfuze pracuje s pacienty s akutní leukemií.
Častým dilematem na takovémto oddělení totiž je například to, zda je vhodnější podstoupit agresivní terapii, která obnáší možnost plného vyléčení třeba u třiceti pacientů ze sta, zatímco u sedmdesáti přinese rychlou fatální komplikaci - nebo ji nepodstoupit. „Znamená to získat snad pár měsíců v klidu doma na uspořádání věcí. Já skoro vždycky můžu nabídnout nějakou léčbu, ale někdy je velmi malá šance, že zabere. A je otázka, jaké trápení, které si já jako lékař umím představit, ale pacient ne, ještě stojí za to. Je pět procent šance na vyléčení lepší, než nula?“ ptá se dr. Kouba a dodává, že právě proto nemá rád úsloví „musíš bojovat“. Rozhovor s Michalem Koubou si můžete přečíst na webu umirani.cz [2].
Paliativní medicína nepoužívá jiné léky, jiné skalpely, jiné injekce a jiné přístroje, než běžná medicína v jiných oborech. Odlišuje se tím, že každé jejich použití posuzuje společně s pacientem nejen v kontextu toho, co pacientovi přinese, ale také jakou daň za to pacient zaplatí a jak to ovlivní kvalitu jeho života. Základním pracovním nástrojem paliativního lékaře tedy je rozhovor.
To samozřejmě neznamená, že by se paliativní medicína omezovala na povídání u lůžka nemocného. Může využívat všech moderních léků, přístrojů a postupů, které má moderní zdravotnictví k dispozici. Ale dělá to po společné rozvaze s pacientem a v přesvědčení, že ne vše, co lékař udělat dokáže, také vždy udělat musí.
Související odkazy
- Integrating palliative care and symptom relief into primary health care: a WHO guide for planners, implementers and managers. World Health Organization, 2018. (odkaz vede na web Světové zdravotnické organizace)
- Nemám rád úsloví „musíš bojovat“ (odkaz vede na web umirani.cz)
- Nejčastější mýty o paliativní péči (odkaz vede na web umirani.cz)
