Ve fázi I je se na zdravých dobrovolnících zjišťuje, zda není léčivá látka pro lidský organismus nebezpečná a v jakých dávkách ji organismus toleruje. Začíná se podáváním nízkých dávek, které se postupně zvyšují, a hledá se maximální tolerovaná dávka. Výzkum na zdravých dobrovolnících se neprovádí, je-li podání látky zdravému člověku vysoce nevhodné (např. u cytostatik).
Ve fázi II probíhá testování již na pacientech. Na malém počtu pacientů jsou prokazovány léčebné účinky a pouze pokud je prokázána dobrá účinnost, která převažuje nad rizikem nežádoucích účinků, je možné přejít do další fáze.
Ve fázi III jsou na stovkách až tisících pacientů ověřovány účinnost léku a informace o jeho bezpečnosti a vhodném dávkování. Na základě výsledků této fáze je podána žádost o registraci.
Ve fázi IV, která probíhá po získání registrace, jsou sledovány nežádoucí účinky při dlouhodobém používání u pacientů možné interakce s jinými léky.
Výsledkem klinického hodnocení je mimo jiné definování použití tohoto léku (konkrétní indikace a skupiny pacientů) a stanovení nejvhodnějšího dávkování pro pacienta s minimálním rizikem nežádoucích účinků.
Návrhy klinických studií, které mají být realizovány v České republice, posuzují nezávisle na sobě Státní ústav pro kontrolu léčiv a etická komise. Aby studie mohla být zahájena, je potřebné mít souhlas jak Státního ústavu pro kontrolu léčiv, tak i etické komise. Předmětem posuzování je zejména zhodnocení poměru rizika a prospěchu pro pacienty, vědecké opodstatnění provádění daného klinického hodnocení a rovněž plán studie tak, aby bylo zajištěno, že jejím provedením budou získána objektivní a kvalitní data a údaje. Etické komise se zaměřují zejména na zajištění ochrany a práv zařazovaných pacientů či zdravých dobrovolníků a posuzují etické aspekty provádění dané studie.
Každé klinické hodnocení má tři důležité účastníky, a to zadavatele, což je nejčastěji farmaceutická společnost, která lék vyvíjí a která odpovídá za zahájení a řízení klinického hodnocení a rovněž za jeho financování, zkoušejícího, což je lékař odpovědný za provádění klinického hodnocení, a subjekt hodnocení, což je osoba, na které je léčivá látka testována.
Každý pacient i zdravý dobrovolník podepisuje informovaný souhlas, čímž stvrzuje svou ochotu podílet se na klinickém hodnocení poté, co byl informován o všech aspektech. Účast v klinickém hodnocení nepředstavuje pouze možnost získat nově vyvíjený lék, který jinak není dostupný, ale rovněž nutnost přijmout odpovědnost a povinnosti spojené s účastí v klinickém hodnocení. Souhlas s účastí v klinickém hodnocení lze kdykoliv v jeho průběhu odvolat. Je důležité si uvědomit, že klinické hodnocení se provádí v období vývoje léku, kdy neexistuje dostatek informací o jeho účincích. Není neobvyklé, že se v průběhu studie zjistí, že přínos léčby nesplňuje očekávání, a v takovém případě je klinické hodnocení ukončeno.
Klinická hodnocení nových léčiv bývají většinou tzv. randomizovaná a dvojitě zaslepená. Randomizace je náhodné rozdělení subjektů hodnocení do skupin, tedy buď do skupiny, která dostává testovaný lék, nebo do kontrolní skupiny. Kontrolní skupině může být podáváno buď placebo (neúčinná látka, která je upravena do stejné podoby jako lék), nebo lék, se kterým je testovaný lék srovnáván. To se děje například v případech, kdy by podání placeba místo účinného léčiva mohlo pacienta poškodit. Smyslem randomizace je omezení předpojatosti a zvýšení validity získaných dat. K získání objektivních výsledků slouží také dvojité zaslepení, což je postup, kdy ani zkoušející lékař ani subjekt hodnocení neví, do jaké skupiny byl kdo zařazen.
U lékařů je motivací k účasti na klinickém hodnocení možnost získat pro své pacienty bezplatně nový lék a seznámit se s novými možnostmi léčby onemocnění, u pacientů je to možnost být léčen nejmodernějšími léky v předstihu několika let předtím, než se dostanou do praxe, mnohdy v situaci, kdy stávající léky již pro ně nejsou dostatečně účinné.
