V České republice trpí hypertenzí přibližně třetina obyvatel ve věku 25–60 let, ve vyšší věkové kategorii je toto číslo ještě vyšší. Trvale vysoký krevní tlak v tepnách je nebezpečný pro srdce, mozek, aortu a velké tepny, stejně jako pro ledviny a oči. Při dlouhodobém vysokém krevním tlaku také cévy ztrácejí svou pružnost a průchodnost. Četné studie ukazují, že rozvoj vysokého krevního tlaku souvisí především s životním stylem a dědičnými predispozicemi. Rizikové faktory spojené s nezdravým životním stylem (nedostatek pohybu, nezdravá strava, nadváha a stres) může nicméně každý z nás cíleně ovlivnit.
Tlak, pod kterým krev protéká tepnami, se nazývá arteriální tlak. Jeho úroveň závisí na síle srdce, odporu v cévách (tzv. periferní odpor), pružnosti cév a na regulačních systémech těla. Dlouhodobé zvýšení tohoto krevního tlaku, které může vést mimo jiné k poškození cév, se v odborné terminologii označuje jako hypertenze nebo arteriální hypertenze.
Zvýšený krevní tlak může mít pro organismus závažné následky; obzvlášť obávané jsou následky pro kardiovaskulární systém. Nejlepší prevencí, ale také součástí léčby, pokud se již hypertenze rozvinula, je zdravý životní styl. V případě mírně zvýšeného vysokého krevního tlaku obvykle odpovídající změna životního stylu stačí k návratu k zdravému rozmezí krevního tlaku. Obecně by hodnoty krevního tlaku měly být pod 140/90 mmHg (měření v ordinaci) nebo pod 135/85 mmHg (domácí měření). U lidí s rizikovými faktory, jako jsou chronické onemocnění ledvin, ischemická choroba srdeční, prodělaná cévní mozková příhoda nebo diabetes mellitus, je cílová hodnota mezi 130–139/80–85 mmHg.
U 90 % všech postižených je za vývoj vysokého krevního tlaku zodpovědný vedle dědičné tendence především nezdravý životní styl. U zbývajících 10 % je vysoký krevní tlak způsoben jinými nemocemi. Hypertenze zůstává často po dlouhou dobu neodhalená, protože příznaky buď chybí, nebo jsou nespecifické. V mnoha případech je onemocnění rozpoznáno pouze na základě toho, že se vyskytnou jeho dlouhodobé následky.
Při diagnóze se určuje, jakým typem vysokého krevního tlaku (hypertenze) pacient trpí, tzn. zda se jedná o primární nebo sekundární hypertenzi. Tyto dvě formy totiž vznikají z různých příčin. Primární hypertenze může být dědičná, ale na jejím vzniku se významně podílejí i kouření, obezita nebo nezdravá strava. Sekundární hypertenze je způsobena jiným onemocněním, např. onemocněním štítné žlázy. Dále se zjišťují další fakta důležitá pro budoucí léčbu, jako jsou hodnocení stupně závažnosti, poškození orgánů, průvodních onemocnění a rizikových faktorů kardiovaskulárního systému. Nejčastěji se onemocnění vysokým krevním tlakem odhalí během vyšetření kvůli jiným chorobám nebo nespecifickým příznakům.
Při jakékoli hypertenzi by měla základní terapii představovat opatření ke zlepšení životního stylu. U čtvrtiny postižených s mírnou hypertenzí jsou tato opatření sama o sobě dostatečná k tomu, aby se krevní tlak normalizoval. U všech ostatních forem je nicméně nutná i medikamentózní léčba. K nejdůležitějším pilířům změny životního stylu pak patří snížení tělesné hmotnosti, redukce stresu, dostatek pohybu, správná výživa a omezení užívání látek, jako jsou alkohol či nikotin (nebo ještě lépe úplné skoncování s těmito návyky).