Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Signální molekuly jsou obecně látky, které přenášejí informace mezi jednotlivými buňkami mnohobuněčného organismu, tedy i lidského těla. Signální molekuly fungují jako ligandy, které se vážou na receptory nacházející se na cílových buňkách nebo uvnitř těchto buněk. Ve struktuře i funkci různých signálních molekul existují značné rozdíly. Co se týče struktury, složitost signálních molekul se pohybuje od poměrně jednoduchých látek (např. neurotransmitery) až po komplikované útvary (např. proteiny). Některé signální molekuly přenášejí signály na velké vzdálenosti (endokrinní signalizace), zatímco jiné působí lokálně, tzn. předávají informace mezi sousedními buňkami (parakrinní singalizace). Signální molekuly se navíc liší i způsobem, jakým účinkují na cílové buňky. Některé signální molekuly jsou schopny procházet plazmatickou membránou a vázat se na intracelulární receptory v cytoplazmě nebo v jádře; většina signálních molekul se však váže na receptory, které se nacházejí na povrchu cílové buňky. Viz také molekula, buněčná signalizace, přenos signálu.

Molekulárně genetické vyšetření je laboratorní metoda, která využívá poznatků molekulární biologie k vyšetření vzorku tkáně, krve nebo jiné tělesné tekutiny ke kontrole určitých genů, proteinů nebo jiných biomolekul, které mohou být známkou nějakého konkrétního onemocnění. Viz také molekula, genetika, molekulární biologie, molekulární profilování.

Molekulární medicína je vědní obor, který se zabývá vývojem metod diagnostiky a léčby různých nemocí na základě poznatků molekulární biologie. Vědci mohou například navrhovat nové, cílené léky, pokud rozumí tomu, jak fungují konkrétní geny, proteiny a další molekuly uvnitř buněk. Viz také molekula, medicína (lékařství), molekulární biologie.

Molekulární biologie je vědní obor, který studuje biologické procesy na úrovni molekul. Molekulární biologie se částečně překrývá s biochemií, ale mnohem více se zaměřuje na procesy týkající se DNA a RNA, např. na proteosyntézu. Molekulární biologie se rovněž zabývá procesy, které vzájemně spojují genotyp daného člověka (tj. genetickou informaci uloženou v jednotlivých genech) s jeho fenotypem (souhrnné označení pro pozorovatelné znaky). V neposlední řadě hraje molekulární biologie zásadní roli při studiu struktury, funkce a vnitřních kontrolních mechanismů v jednotlivých buňkách; to lze následně využít v molekulární medicíně, tzn. při diagnostice různých nemocí či při vývoji nových, cílených léků. Odvozené přídavné jméno je molekulárně biologický, odborník na molekulární biologii se nazývá molekulární biolog. Viz také molekula, biologie, biochemie, molekulárně genetické vyšetření, molekulární medicína.

Molekulární profilování neboli vyšetření biomarkerů je laboratorní metoda, která využívá vzorek tkáně, krve nebo jiné tělesné tekutiny ke kontrole určitých genů, proteinů nebo jiných biomolekul, které mohou být známkou nějakého konkrétního onemocnění. V souvislosti s onkologií lze molekulární profilování využít také ke kontrole určitých změn v genu nebo chromozomu, které mohou zvyšovat riziko vzniku zhoubného nádoru, případně i jiných onemocnění. Molekulární profilování může být prováděno v kombinaci s dalšími vyšetřovacími postupy (jako je například biopsie), které pomáhají diagnostikovat některé typy zhoubných nádorů. Lze jej také využít k plánování léčby, ke zjištění, jak dobře léčba funguje, ke stanovení prognózy, případně k odhadu, zda se zhoubný nádor pravděpodobně vrátí (recidivuje) nebo se rozšíří do jiných částí těla (metastazuje). Viz také molekula, biomarker, vyšetření nádorových markerů.

Malé molekuly (v souvislosti s farmakologií) je zastřešující pojem pro velkou skupinu léčivých látek, jejichž molekuly jsou poměrně „malé“ (zjednodušeně řečeno; odborné definice se liší, ale podle jedné z nich tzv. molekulová hmotnost těchto sloučenin nepřesahuje 800 g/mol). Díky své velmi malé velikosti jsou malé molekuly schopny proniknout do nejmenších struktur těla (včetně buněk, ke kterým se dostanou například prostřednictvím krevního řečiště) a tam rozvinout svůj požadovaný účinek. Mezi malé molekuly se řadí převážná většina léčivých látek, které se uplatňují v každodenní klinické praxi. Tyto sloučeniny mají široké spektrum použití a tím i celou řadu různých mechanismů účinku. Viz také molekula.

Molekula je nejmenší částice látky, která má všechny fyzikální a chemické vlastnosti dané látky. Molekuly se skládají ze dvou nebo více atomů. Atomy tvořící molekulu mohou být stejné (např. molekula kyslíku má dva atomy kyslíku, O2) nebo různé (molekula vody má dva atomy vodíku a jeden atom kyslíku, H2O). Některé molekuly vyskytující se v živých organismech se mohou skládat z mnoha tisíc atomů (příkladem jsou proteiny nebo DNA). Odvozené přídavné jméno je molekulární. Obrázek: Chemická struktura kyseliny asparagové jako příklad jednoduché molekuly. V levé části obrázku jsou barevně odlišeny atomy různých chemických prvků: uhlíku (šedá), dusíku (modrá), kyslíku (červená) a vodíku (bílá). V pravé části obrázku konec každé úsečky (není-li na ní zakreslen atom jiného chemického prvku, např. dusíku nebo kyslíku) znázorňuje jeden atom uhlíku. Poznámka: Znázorněná molekula v levé části obrázku není orientována stejným směrem jako chemický vzorec v pravé části obrázku. Zdroj: 3D structure image of CID 5960 (aspartic acid); PubChem Identifier: CID 5960; URL: https://pubchem.ncbi.nlm.nih.gov/compound/5960#section=3D-Conformer (levá část obrázku) a NEUROtiker - Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1637090 (pravá část obrázku). Viz také atom, sloučenina a další pojmy v rejstříku, které obsahují výraz molekula, molekulární apod.

Molekulární marker je jiný název pro biomarker. Viz také molekula, marker.

Molekulární odpověď je pojem, který se používá v souvislosti s chronickou myeloidní leukemií. K hodnocení úspěšnosti léčby se pravidelně provádí vyšetření krve a kostní dřeně. Lékaři pak vyhodnotí tzv. odpověď, někdy se používá i výraz remise. Kromě hematologické odpovědi, cytogenetické odpovědi lze v dnešní době stanovit i tzv. molekulární odpověď. Toto vyšetření spočívá v tom, že pomocí vysoce citlivých metod se v krvi stanoví tzv. hladina transkriptu BCR-ABL1, tedy mRNA potřebné pro biosyntézu fúzního proteinu BCR-ABL1. Za optimální odpověď na léčbu lékaři považují, když: po třech měsících léčby klesne hladina transkriptu BCR-ABL1 pod 10 %; to je označováno jako časná molekulární odpověď neboli EMR (zkratka pochází z anglického názvu early molecular response), po dvanácti měsících léčby klesne hladina transkriptu BCR-ABL1 pod 0,1 %; to je označováno jako velká molekulární odpověď neboli MMR (zkratka pochází z anglického názvu major molecular response), v dalším průběhu léčby klesne hladina transkriptu BCR-ABL1 pod 0,01 %; to je označováno jako hluboká molekulární odpověď neboli DMR (zkratka pochází z anglického názvu deep molecular response). Pravidelné stanovení molekulární odpovědi je zásadní nejen pro posouzení vývoje onemocnění a pravděpodobnosti jeho recidivy, ale i pro případnou úpravu léčby, je-li to třeba. Viz také molekula, odpověď, hematologická odpověď, cytogenetická odpověď.