Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Světová zdravotnická organizace neboli WHO (zkratka pochází z anglického názvu World Health Organization) je specializovaná agentura OSN, která se zabývá veřejným zdravím na mezinárodní úrovni. WHO sídlí ve švýcarské Ženevě, má šest regionálních kanceláří (pro Afriku, Ameriku, jihovýchodní Asii, Evropu, Blízký východ a západní Tichomoří) a 150 národních kanceláří (např. v České republice má kancelář WHO sídlo v Praze).

Pacientské organizace jsou „neziskové organizace, jejichž činnost je orientována na pacienty, a v nichž pacienti a/nebo pečovatelé o ně (pokud pacienti z jakéhokoli důvodu nemohou zastupovat sami sebe) představují většinu členů v řídicích orgánech“ (definice podle EMA). Převážná většina pacientských organizací se drží doporučení a principů, díky kterým jsou uznávány jako cenní a důvěryhodní partneři. Například Evropské pacientské fórum (EPF) vyžaduje, aby pacientské organizace, které usilují o členství v něm, splňovaly následující kritéria: Transparentnost: členové zveřejňují zdroje svého financování, provádějí audit svého účetnictví a zpřístupňují jeho výsledky. Legitimnost: členové by měli být registrováni alespoň v jednom členském státu EU. Demokracie: pacientské organizace by měly mít řídicí orgány, které jsou voleny jejich členy, což jsou pacienti, pečovatelé o ně, nebo volení představitelé. Reprezentativnost: celoevropské organizace zaměřené na konkrétní onemocnění by měly mít své vlastní členy ve více než polovině členských států EU (např. Europa Donna, která se zaměřuje na zhoubné nádory prsu, má členské organizace ve všech evropských zemích, dokonce i v Asii). Národní platformy by měly zastupovat alespoň 10 různých skupin onemocnění, aby byly uznány jako právoplatní členové (v ČR např. existuje platforma Hlas onkologických pacientů, která sdružuje pacienty se všemi typy zhoubných nádorů). Odpovědnost a konzultace: prohlášení a stanoviska dané organizace by měla odrážet postoje a názory její členské základny, a měly by existovat konzultační postupy napříč členskou základnou. Pět výše uvedených kritérií by mělo zaručit, že členy EPF jsou pouze seriózní pacientské organizace. Existuje mnoho typů pacientských organizací: některé působí lokálně nebo regionálně, zatímco jiné jsou aktivní na celonárodní, celoevropské nebo zcela mezinárodní úrovni. Některé z nich jsou koalice nebo organizace zabývající se celým spektrem nemocí (a mohou tak zastupovat pacienty jako celek v některých společných tématech), zatímco jiné se zaměřují na konkrétní onemocnění (Alzheimerova nemoc, diabetes mellitus, karcinom prsu atd.) či na skupinu onemocnění (vzácná onemocnění, duševní onemocnění, zhoubné nádory apod.). V ČR navíc působí Pacientská rada – stálý poradní orgán ministra zdravotnictví složený ze zástupců pacientských organizací, který funguje jako zprostředkovatel hlasu pacientů na ministerstvu. V rámci své činnosti Rada plní svou konzultační činnost, tedy účastní se připomínkových řízení, při nichž se vyjadřuje k návrhům legislativních i nelegislativních materiálů, vydává stanoviska apod. V rámci proaktivní činnosti zřizuje pracovní skupiny a věnuje se oblasti ochrany práv a naplňování potřeb pacientů. Bližší informace se dozvíte na Portálu pro pacienty a pacientské organizace.

Zdravotnická dokumentace obsahuje všechny údaje o zdravotním stavu pacienta. Pacient či jeho blízcí mají za určitých okolností právo do dokumentace nahlížet.

Praktický lékař zakládá zdravotnickou dokumentaci pacienta při jeho registraci. Obsahuje základní data pacienta, včetně čísla pojištěnce, zdravotní pojišťovnu, adresu bydliště, telefonický kontakt případně e-mail. Lékaři je vhodné sdělit kontakty na osoby blízké a zároveň komu smí být poskytovány informace o zdravotním stavu. Dále dokumentace obsahuje anamnézu rodinnou, osobní a pracovní, údaje o kouření, očkování, event. o sociálních benefitech. Předchozí registrující lékař při předání pacienta nepředává celou dokumentaci (tu musí 10 let schraňovat), ale tzv. výpis ze zdravotní dokumentace. Při přijetí do péče lékař obvykle zaznamená zjištění ze vstupní prohlídky. Dále jsou v dokumentaci vedeny záznamy o jednotlivých konzultacích, provedených vyšetřeních, očkování, odesláních a nasazené léčbě. Do dokumentace jsou také vkládány výsledky vyžádaných vyšetření, nálezy specialistů a zprávy z hospitalizací. Dokumentace může být vedena papírovou formou, ale nejčastěji je vedena elektronicky, s tím, že se nálezy tisknou. Administrativní úkony praktického lékaře jsou postupně digitalizovány. Zdravotnická dokumentace patří zdravotnickému zařízení. Pacient má ale právo do ní za přítomnosti zdravotníka nahlížet a vyžadovat kopie. Lékař je povinen v přiměřené lhůtě a za přiměřenou cenu požadované kopie pacientovi připravit.

Povinná mlčenlivost zdravotnických pracovníků se vztahuje na lékaře i všechny ostatní zdravotníky, studenty a mladé lékaře, kteří se účastní procesu péče a/nebo mají přístup do zdravotnické dokumentace. Ti všichni jsou vázáni povinnou mlčenlivostí o všech skutečnostech, které se (nejen) ze zdravotnické dokumentace dozvěděli. Lékař je oprávněn sdělovat informace o zdravotním stavu pacienta, pokud s tím pacient souhlasí. Souhlas se předpokládá např. při předávání informací lékaři, ke kterému je pacient odeslán, tedy pro zajištění návaznosti zdravotnických služeb. Pacient má právo již při registraci nebo kdykoliv potom určit osoby, kterým mohou být informace o zdravotním stavu podávány. Bez souhlasu pacienta může lékař sdělovat tyto informace jen za přísně zákonem vymezených podmínek.

Sociální služby ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče jsou sociální služby (podle § 52 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů) poskytované osobám, které již nevyžadují lůžkovou péči, ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsou schopny se obejít bez pomoci jiné fyzické osoby, a nemohou být proto propuštěny ze zdravotnického zařízení lůžkové péče do doby, než jim je zabezpečena pomoc osobou blízkou nebo jinou fyzickou osobou nebo zajištěno poskytování terénních nebo ambulantních sociálních služeb či pobytových sociálních služeb v zařízeních sociálních služeb. Služba obsahuje tyto základní činnosti: poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.

Pojmem zdravotnické zařízení se rozumí prostory určené k poskytování zdravotních služeb (např. ambulance soukromého lékaře, nemocnice, lékárny atd.).

Zdravotnický pracovník je pracovník definovaný zákonem č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů. Viz také lékař, nelékařský zdravotnický pracovník.

Nelékařský zdravotnický pracovník je zdravotnický pracovník s přesně vymezenými činnostmi, které na základě dosažené kvalifikace může provádět samostatně bez indikace lékařem nebo na základě indikace nebo pod dohledem nebo přímým vedením lékaře a dalších určených pracovníků.

Nelékařská zdravotnická povolání jsou upravena zákonem č. 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických povoláních. Na rozdíl od lékařských zdravotnických povolání se v případě nelékařů jedná o heterogenní skupinu, čítající 42 povolání s velmi variabilními požadavky na absolvované vzdělání. Někteří z těchto pracovníků jsou připraveni vykonávat své povolání bezprostředně po absolvování odborné přípravy. U jiných je samostatný výkon povolání vázán na další odborný růst v podobě specializačního vzdělávání. I v případě první skupiny je však možno absolvovat specializační (atestační) vzdělávání či certifikované kurzy, což jim umožňuje rozšířit kompetence či získat některé nové. Existuje rovněž skupina povolání, vázaných na dohled či přímé vedení k tomu způsobilým zdravotnickým pracovníkem. Zde je možno jmenovat např. řidiče vozidel zdravotnické záchranné služby, sanitáře či ošetřovatele.