Reprodukční číslo (R) udává průměrný počet dalších osob, které přímo nakazí jeden nakažený pacient. Například při hodnotě R = 2 nakazí každý nemocný jedinec během onemocnění v průměru další dvě osoby.
Základní reprodukční číslo udává počáteční hodnotu v dané populaci před přijetím ochranných opatření, postupně by se mělo snižovat na tzv. efektivní reprodukční číslo, které odpovídá pomalejšímu šíření epidemie díky přijatým opatřením. Reprodukční číslo je dáno zejména infekčností onemocnění, četností osobních kontaktů nakaženého a dobou, po kterou nakažený může šířit onemocnění, než se dostane do karantény nebo je izolován.
Reprodukční číslo poskytuje snadno prezentovatelnou charakteristiku infekčnosti onemocnění, ale stále je pouze odhadem parametrů epidemiologického modelu, nikoliv přímo pozorovatelnou hodnotou. Modely jsou vždy zatížené různými neurčitostmi, v tomto případě zejména délkou inkubační doby a infekčnosti onemocnění. Navíc má smysl pouze pro populační skupiny, v níž se epidemie reálně šíří; v situaci, kdy existují pouze lokální ohniska a ve zbytku populace či státu se onemocnění prakticky nevyskytuje, neposkytuje celkové R v podstatě žádnou validní informaci.
Čím je reprodukční číslo vyšší, tím se nemoc šíří rychleji. Pokud se podaří snížit reprodukční číslo pod 1, můžeme očekávat vyhasnutí epidemie. Pokud se alespoň podaří reprodukční číslo dostatečně snížit, lze šíření epidemie zpomalit a snížit riziko překročení kapacity zdravotního systému.
Příklad: Během epidemie COVID-19 v České republice v roce 2020 byla počáteční hodnota reprodukčního čísla na začátku března na hodnotě 2,64. Od poloviny března, kdy došlo k uzavření škol a omezení pohybu osob, toto číslo kleslo na hodnotu kolem 1,0. K 30. dubnu byla „vyhasínající“ epidemie charakterizována číslem R = 0,7. Ke dni 15. října – během druhé vlny epidemie – však již reprodukční číslo bylo 1,44.