Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Viditelné světlo je jedním z několika základních typů elektromagnetického záření. Viditelné světlo zahrnuje velmi úzký rozsah vlnových délek, které jsou lidské oči schopny vnímat: tento rozsah je od červené (750 nm) po fialovou (400 nm). Vidíme tedy jen velmi omezenou část elektromagnetického spektra: pro zbytek elektromagnetického spektra nemají lidé smyslové buňky a musí se uchylovat k různým technickým pomůckám, chtějí-li tyto typy elektromagnetické záření zachytit. Informace, které zaznamenáváme pomocí těchto pomůcek (například infračervená kamera pro infračervené záření) lze pak následně „přeložit“ do barev, které můžeme vidět např. na displeji. Sluneční světlo nebo světlo ze žárovky se nám jeví jako bílé, ale bílá barva je souhrnem různých druhů světla, které společně vytvářejí tento dojem v oku. Když světlo projde hranolem, dešťovým mrakem nebo optickou mřížkou, rozloží se na jednotlivé složky a jeví se nám rozdělené na jednotlivé barvy („barvy duhy“). Obrázek: Barvy duhy – ilustrační fotografie. (Zdroj: depositphotos.com) Když vnímáme barvy, vidíme pouze tu část slunečního světla, která se odráží od nějakého předmětu a dostává se do našich očí; předměty, které vidíme, se stávají (sekundárními) zdroji světla, z nichž bylo sluneční světlo nebo světlo ze žárovky přeměněno a nasměrováno do našich očí. Tam – přesněji řečeno ve světločivých buňkách (tyčinkách a čípcích) – se energie světla přeměňuje na energii elektrickou. Viz také elektromagnetické spektrum, elektromagnetické záření.

Světločivé buňky neboli fotoreceptorové buňky jsou specializované buňky, které se nacházejí v sítnici a jsou zcela nezbytné k vidění. Světločivé buňky přeměňují světlo na signály, které mozek dokáže dále zpracovat a vnímat jako „obrázky“. U člověka rozlišujeme dva hlavní typy světločivých buněk: čípky a tyčinky. Terminologická poznámka: V některých textech je uváděn název „světločivné buňky“, který je však zkomolený. Přídavné jméno „světločivý“ je složeninou ze slov „světlo“ + „čiva“, přičemž „čiva“ je starším označením pro nerv. Viz také buňka.

Světloplachost neboli fotofobie je přecitlivělost na světlo. Lidé, kteří trpí fotofobií, se vyhýbají jasnému světlu: často nosí sluneční brýle, i když je obloha zatažená, doma či v práci zatahují žaluzie apod. Fotofobie se může vyskytovat izolovaně, ale častěji je průvodním jevem jiných oftalmologických nebo neurologických onemocnění. Mezi ta se řadí některá infekční onemocnění (např. spalničky), meningitida, migréna, zánět rohovky, zánět spojivek, zelený zákal atd. Odvozené přídavné jméno je světloplachý. Terminologická poznámka: V případě fotofobie se nejedná se o psychicky podmíněný „strach ze světla“ (jako je tomu u fobií, řadících se mezi úzkostné poruchy), ale o pociťované pálení, řezání či bolest očí, jsou-li vystaveny světlu.

Cystoskopie v bílém světle neboli WLC (zkratka pochází z anglického názvu white light cystoscopy) je „tradiční“ způsob provedení cystoskopie, tedy endoskopického vyšetření močového měchýře. Při cystoskopii (obecně) si lékař prostřednictvím cystoskopu svítí na vnitřní stěny močového měchýře, aby na ně lépe viděl. V případě WLC se jedná o běžné bílé světlo – tedy podobné, jaké používáme k osvětlení místností. Pomocí WLC může lékař vizuálně posoudit celkový stav močového měchýře a najít případné abnormality, které je třeba detailněji vyšetřit. Obrázek: Ukázka výsledků vyšetření cystoskopie v bílém světle (levá část obrázku) a fluorescenční cystoskopie (pravá část obrázku). Fluorescenční cystoskopie dokáže odhalit zhoubné nádory močového měchýře (růžová barva), které by při „tradičním“ způsobu provedení cystoskopie byly prakticky neviditelné. (Zdroj: By Jecontributes - Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=79853120) Viz také cystoskopie, fluorescenční cystoskopie.