Hladovění (angl. starvation) je stav, který je důsledkem dlouhodobého nedostatku potravy. Hladovění je nedobrovolné, na rozdíl od půstu. Lidé hladovějí zejména v následujících situacích:
za nepříznivých podmínek týkajících se celé společnosti (např. během válek nebo hladomorů),
v důsledku úmyslného zanedbávání péče ze strany rodičů, pečovatelů nebo opatrovníků – potenciálně ohroženou skupinou jsou v tomto smyslu děti, postižení lidé nebo starší lidé,
v důsledku sebezanedbávání – potenciálně ohroženou skupinou jsou v tomto smyslu starší lidé, mentálně postižení lidé, lidé trpící mentální anorexií, uživatelé drog apod.
Během hladovění se tělo dostává do výjimečné situace. Ze střeva se nevstřebávají žádné živiny, proto musí tělo sáhnout po energetických zásobách. Zásoby sacharidů v játrech a ve svalech (ve formě glykogenu) jsou vyčerpány přibližně dvanáct hodin po posledním příjmu potravy a metabolismus se přenastavuje na „hladový metabolismus“. V tuto chvíli tělo začne odbourávat vlastní bílkoviny (proteiny), zejména svalovou tkáň. Tyto bílkoviny se v játrech přeměňují na glukózu (cukr). Tento proces je důležitý, neboť červené krvinky, mozek a dřeň ledvin jsou na glukóze obzvlášť závislé, a i v případě nouze potřebují být touto látkou zásobovány.
Jako vedlejší produkt spalování tuků po delší epizodě hladu vznikají volné mastné kyseliny. Z těch se v těle zároveň tvoří tzv. ketolátky. Ketolátky mohou být využity mozkem (a obecně centrálním nervovým systémem) jako zdroj energie. Zhruba po pěti dnech hladovění už tělo většinu energie získává právě z mastných kyselin a ketolátek. Přítomnost ketolátek může vést k typickému „acetonovému zápachu“ dechu. Příliš vysoká koncentrace ketolátek může navíc vést ke zvýšení koncentrace kyseliny močové (a způsobit tak záchvat dny) a k metabolickému rozvratu.
Viz také půst, podvýživa.