Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Buněčný cyklus je sled událostí, které se odehrávají v buňce mezi dvěma buněčnými děleními. Buněčný cyklus se skládá z řady kroků, během nichž se chromozomy a další buněčný materiál „zdvojnásobí“, resp. vytvoří se jeho „kopie“. Buňka se poté (při mitóze) rozdělí na dvě dceřiné buňky, z nichž každá obdrží jednu kopii zdvojeného buněčného materiálu (včetně kompletní sady chromozomů). Buněčný cyklus je dokončen, když je každá dceřiná buňka obklopena svou vlastní buněčnou membránou. Obrázek: Buněčný cyklus – schematický nákres. (Zdroj: Zellzyklus, Ben Antwerpes und Janica Nolte, DocCheck, by BioRender.com (2024); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také buňka, mitóza.

Buněčná imunita je někdy definována jako imunitní reakce, která je zprostředkována T-lymfocyty. V širším slova smyslu však lze do buněčné imunity počítat také imunitní reakce, na kterých se podílejí i jiné buňky imunitního systému, konkrétně neutrofily, monocyty, makrofágy, dendritické buňky a NK buňky. Viz také buňka, imunita, humorální imunita.

Buněčné dělení je proces, při kterém se jedna mateřská buňka rozdělí na dvě nové buňky, tzv. dceřiné buňky. Existují dvě odlišné formy buněčného dělení: mitóza a meióza. Viz také buňka, buněčný cyklus.

Buněčná membrána neboli plazmatická membrána je tenká vrstvička ohraničující každou buňku v lidském těle. Nejdůležitější funkcí buněčné membrány je její schopnost určovat, které látky mohou přicházet do buňky a jaké mohou buňku opouštět. Hlavní složkou všech buněčných membrán jsou fosfolipidy. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také buňka.

Buněčná signalizace je vzájemná výměna informací mezi buňkami, která je většinou zprostředkována uvolňováním určitých látek rozpustných ve vodě, ale někdy i vzájemným kontaktem buněk, případně výměnou malých molekul či iontů skrze specializované spoje mezi buňkami. Obrázek: Chemická signalizace mezi buňkami – schematický nákres. Směrem shora dolů jsou zjednodušeně znázorněny čtyři typy chemické signalizace mezi buňkami: autokrinní, přes mezerové spoje, parakrinní a endokrinní signalizace. (Zdroj: Upraveno podle Boundless: 9.2: Signaling Molecules and Cellular Receptors - Forms of Signaling. LibreTexts Biology. Licencováno pod CC BY-SA 4.0) Viz také buňka, přenos signálu, signální molekuly, cílová buňka.

CAR-T buněčná terapie je typ léčby, při níž jsou pacientovy T-lymfocyty (jeden z mnoha typů buněk imunitního systému) ve specializované laboratoři pozměněny tak, aby útočily na nádorové buňky. Nejprve jsou z pacientovy krve odděleny bílé krvinky (přesněji řečeno T-lymfocyty), které jsou odeslány do specializované laboratoře. Tam do nich odborníci vpraví gen pro speciální receptor, který se váže na určitý protein na pacientových nádorových buňkách. Tento speciální receptor je označován odborným názvem chimérický antigenní receptor neboli CAR (zkratka pochází z anglického názvu chimeric antigen receptor). V laboratoři je „vypěstováno“ velké množství T-lymfocytů s tímto speciálním CAR, čímž vznikne „na míru šitý“ léčivý přípravek pro konkrétního onkologického pacienta. Tento léčivý přípravek je odeslán zpět do nemocnice, kde je pacientovi podán formou infuze. CAR T-buněčná terapie se již používá při léčbě některých typů leukemií a lymfomů, ale zkoumá se i její případné využití v léčbě jiných typů zhoubných nádorů. Příklady konkrétních léčivých přípravků, které jsou již používány v klinické praxi, jsou axikabtagen ciloleucel, brexukabtagen autoleucel či tisagenlekleucel. Obrázek: CAR-T buněčná terapie – schematický nákres. (Zdroj: CAR-T-Zell-Therapie, Carolin Hattendorf, DocCheck, by BioRender.com (2024); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také buňka, terapie.

Cyklotymie se řadí mezi tzv. perzistentní afektivní poruchy. Pod pojmem cyklotymie se rozumí alespoň dva roky trvající nestabilita nálady s lehce se projevujícími manickými a depresivními fázemi. Mezi nimi se mohou (ale nemusejí) objevovat fáze s „normální“ náladou.

Močovinový cyklus je označení pro cyklický sled biochemických reakcí, při kterém vzniká močovina. Močovinový cyklus je v lidském těle nezbytný k vylučování odpadních látek obsahujících dusík (například amoniaku). V rámci tohoto cyklu (viz obrázek) vzniká z ornitinu biochemickou reakcí (za účasti enzymu ornitintranskarbamylázy) citrulin, dalšími dvěma reakcemi pak vzniká arginin. Z argininu se pak odštěpí močovina (vyloučí se močí) a obnoví se ornitin. Tímto způsobem – tedy přeměnou na močovinu – tělo vylučuje většinu amoniaku, který vzniká v játrech při odbourávání aminokyselin. Obrázek: Močovinový cyklus – schematický nákres. (Zdroj: Harnstoffzyklus, Lukas Ignucz, DocCheck, by BioRender.com (2023); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také močovina.

Porucha menstruačního cyklu je jakákoli odchylka od normální, pravidelné menstruace. Závažnost těchto odchylek může být velmi různá. Rozlišujeme přitom: Poruchy menstruačního rytmu: amenorea – vynechání menstruačního krvácení, oligomenorea – málo časté menstruační krvácení, polymenorea – příliš časté menstruační krvácení.   Poruchy intenzity a délky menstruačního krvácení: hypomenorea – příliš slabé menstruační krvácení, hypermenorea – příliš silné menstruační krvácení, menoragie – příliš silné a příliš dlouhé menstruační krvácení, metroragie – krvácení mimo menstruační cyklus. Viz také porucha, menstruační cyklus.

Selektivní inhibitory cyklooxygenázy 2 je je jiný název pro koxiby. Viz také inhibitor.