Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Buněčná imunita je někdy definována jako imunitní reakce, která je zprostředkována T-lymfocyty. V širším slova smyslu však lze do buněčné imunity počítat také imunitní reakce, na kterých se podílejí i jiné buňky imunitního systému, konkrétně neutrofily, monocyty, makrofágy, dendritické buňky a NK buňky. Viz také buňka, imunita, humorální imunita.

Buněčný cyklus je sled událostí, které se odehrávají v buňce mezi dvěma buněčnými děleními. Buněčný cyklus se skládá z řady kroků, během nichž se chromozomy a další buněčný materiál „zdvojnásobí“, resp. vytvoří se jeho „kopie“. Buňka se poté (při mitóze) rozdělí na dvě dceřiné buňky, z nichž každá obdrží jednu kopii zdvojeného buněčného materiálu (včetně kompletní sady chromozomů). Buněčný cyklus je dokončen, když je každá dceřiná buňka obklopena svou vlastní buněčnou membránou. Obrázek: Buněčný cyklus – schematický nákres. (Zdroj: Zellzyklus, Ben Antwerpes und Janica Nolte, DocCheck, by BioRender.com (2024); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také buňka, mitóza.

Buněčné dělení je proces, při kterém se jedna mateřská buňka rozdělí na dvě nové buňky, tzv. dceřiné buňky. Existují dvě odlišné formy buněčného dělení: mitóza a meióza. Viz také buňka, buněčný cyklus.

Buněčná membrána neboli plazmatická membrána je tenká vrstvička ohraničující každou buňku v lidském těle. Nejdůležitější funkcí buněčné membrány je její schopnost určovat, které látky mohou přicházet do buňky a jaké mohou buňku opouštět. Hlavní složkou všech buněčných membrán jsou fosfolipidy. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také buňka.

Buněčná signalizace je vzájemná výměna informací mezi buňkami, která je většinou zprostředkována uvolňováním určitých látek rozpustných ve vodě, ale někdy i vzájemným kontaktem buněk, případně výměnou malých molekul či iontů skrze specializované spoje mezi buňkami. Obrázek: Chemická signalizace mezi buňkami – schematický nákres. Směrem shora dolů jsou zjednodušeně znázorněny čtyři typy chemické signalizace mezi buňkami: autokrinní, přes mezerové spoje, parakrinní a endokrinní signalizace. (Zdroj: Upraveno podle Boundless: 9.2: Signaling Molecules and Cellular Receptors - Forms of Signaling. LibreTexts Biology. Licencováno pod CC BY-SA 4.0) Viz také buňka, přenos signálu, signální molekuly, cílová buňka.

CAR-T buněčná terapie je typ léčby, při níž jsou pacientovy T-lymfocyty (jeden z mnoha typů buněk imunitního systému) ve specializované laboratoři pozměněny tak, aby útočily na nádorové buňky. Nejprve jsou z pacientovy krve odděleny bílé krvinky (přesněji řečeno T-lymfocyty), které jsou odeslány do specializované laboratoře. Tam do nich odborníci vpraví gen pro speciální receptor, který se váže na určitý protein na pacientových nádorových buňkách. Tento speciální receptor je označován odborným názvem chimérický antigenní receptor neboli CAR (zkratka pochází z anglického názvu chimeric antigen receptor). V laboratoři je „vypěstováno“ velké množství T-lymfocytů s tímto speciálním CAR, čímž vznikne „na míru šitý“ léčivý přípravek pro konkrétního onkologického pacienta. Tento léčivý přípravek je odeslán zpět do nemocnice, kde je pacientovi podán formou infuze. CAR T-buněčná terapie se již používá při léčbě některých typů leukemií a lymfomů, ale zkoumá se i její případné využití v léčbě jiných typů zhoubných nádorů. Příklady konkrétních léčivých přípravků, které jsou již používány v klinické praxi, jsou axikabtagen ciloleucel, brexukabtagen autoleucel či tisagenlekleucel. Obrázek: CAR-T buněčná terapie – schematický nákres. (Zdroj: CAR-T-Zell-Therapie, Carolin Hattendorf, DocCheck, by BioRender.com (2024); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také buňka, terapie.

Protilátková imunita je imunitní reakce zprostředkovaná protilátkami, které se nacházejí v tělesných tekutinách, zvláště pak v krevní plazmě. Protilátky se navážou na antigeny, které se vyskytují na povrchu cizorodých struktur (nejčastěji viry a bakterie). Tím jsou tyto patogeny „označeny“ pro následnou likvidaci jinými složkami imunitního systému. Protilátkovou imunitu zajišťují B-lymfocyty. Viz také protilátky, imunita, humorální imunita, buněčná imunita.

Slizniční imunita je první linie obrany proti choroboplodným zárodkům, které vstupují do těla skrze sliznici. Slizniční imunitu zajišťuje slizniční imunitní systém. Viz také sliznice, imunita, slizniční imunitní systém.

Inhibitory kontrolních bodů imunitní reakce je jiný název pro checkpoint inhibitory. Viz také inhibitor, imunitní reakce.

Imunitní odpověď je jiný název pro imunitní reakci. Viz také imunita.