Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Rentgenové vyšetření s kontrastní látkou je jiný název pro kontrastní radiografii. Viz také rentgenové vyšetření, kontrastní látka.

Ultrazvukové vyšetření s kontrastní látkou, kontrastní ultrazvukové vyšetření neboli CEUS (zkratka pochází z anglického názvu contrast-enhanced ultrasound) je zobrazovací metoda, při níž je pacientovi nejprve do žíly podáno malé množství speciální kontrastní látky a následně je provedeno ultrazvukové vyšetření (nejčastěji v oblasti břicha). Kontrastní látkou jsou v tomto případě mikrobublinky naplněné plynem. Tyto částice mají podobnou velikost jako červené krvinky, proto společně s nimi putují krevním řečištěm – ale na rozdíl od nich jsou dobře viditelné při ultrazvukovém vyšetření. Mikrobublinky jsou krví postupně roznášeny do všech orgánů v těle a dobře zviditelňují krevní cévy uvnitř těchto orgánů. Viz také ultrazvukové vyšetření, kontrastní látka.

Kontrastní ultrazvukové vyšetření je jiný název pro ultrazvukové vyšetření s kontrastní látkou. Viz také kontrastní látka, ultrazvukové vyšetření.

Kontrastní látka je látka, která musí být pacientovi podána před některými typy vyšetření pomocí zobrazovacích metod, aby se správně zobrazily některé anatomické struktury uvnitř těla. Pokud by se tak nestalo, vyšetření by nemělo smysl. Kontrastní látka může být podána ústně (pacient např. vypije roztok), injekčně, případně formou střevního nálevu (stříkačkou skrze řitní otvor). Viz také další pojmy v rejstříku, které obsahují výraz kontrastní látka.

Reakce na kontrastní látku je zastřešující pojem pro různé nežádoucí účinky, které se mohou objevit po podání kontrastní látky (v rámci přípravy na vyšetření některou ze zobrazovacích metod). Odborníci přitom rozlišují: akutní reakce na kontrastní látku – objevují se do jedné hodiny po podání kontrastní látky; pozdní reakce na kontrastní látku – objevují se jednu hodinu až jeden týden po podání kontrastní látky; velmi pozdní reakce na kontrastní látku – objevují se nejdříve týden po podání kontrastní látky. Viz také kontrastní látka.

Rentgenové vyšetření (RTG) nebo zkráceně „rentgen“ je jedna ze zobrazovacích metod. Ačkoli se jedná o poměrně „starou“ metodu, která byla objevena již koncem 19. století, RTG vyšetření i nadále hraje v lékařské diagnostice stále největší roli. Je to nejlepší metoda pro zobrazení kostí, případně některých nádorů či tuberkulózních uzlíků v plicích. Obrázek: Rentgenový snímek pánve 75leté pacientky s osteoporózou a potvrzenou zlomeninou krčku pravé stehenní kosti. Pohled je zepředu (jako bychom se dívali na člověka stojícího proti nám), proto je pravá stehenní kost na obrázku vlevo a naopak. (Zdroj: Case courtesy of Kevan English, Radiopaedia.org. From the case rID: 185521) Viz také kontrastní radiografie.

Kontrastní radiografie neboli rentgenové vyšetření s kontrastní látkou je zobrazovací metoda založená na rentgenovém vyšetření, před nímž je pacientovi podána kontrastní látka. Toto vyšetření umožňuje radiologovi vyhodnotit struktury, které nejsou při běžném rentgenovém vyšetření jasně patrné. Jedná se zejména o některé orgány či tkáně, například krevní cévy, žaludek či tlusté střevo. Viz také -grafie, rentgenové vyšetření, kontrastní látka.

Fakultativní vyšetření je vyšetření, které se při diagnostice nějakého konkrétního onemocnění podle doporučených postupů provádí jen v některých případech. Obvykle se jedná o doplňující vyšetření, které je indikováno, pokud výsledky obligatorních vyšetření jsou nedostačující. Příklady fakultativních vyšetření při diagnostice karcinomu děložního hrdla jsou lymfografie nebo magnetická rezonance. Opakem fakultativního vyšetření je obligatorní vyšetření.

Cytologické vyšetření je vyšetření, při němž jsou pod mikroskopem zkoumány jednotlivé buňky, které byly odebrány odněkud z lidského těla, například z povrchu děložního čípku (v rámci cervikálního screeningu), z pleurální dutiny (při pleurálním výpotku) apod. Viz také cytologie, cytologický stěr, histologické vyšetření, screeningová cytologie.

Vyšetření krevních plynů je specializované laboratorní vyšetření, při kterém se měří (zjednodušeně řečeno) obsah kyslíku a oxidu uhličitého v krvi. Krev se odebírá z tepny na předloktí, případně z bříška prstu nebo ušního lalůčku, následně je analyzována ve speciálním přístroji. Viz také krev.