Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Integrální membránové proteiny jsou proteiny, které jsou pevně ukotveny v buněčné membráně, protože: mají hydrofobní část aminokyselinového řetězce zabudovanou ve fosfolipidové dvojvrstvě, při tzv. posttranslační modifikaci (viz proteosyntéza) jsou pozměněny tak, že získají hydrofobní část, která je v buněčné membráně ukotví. Integrální membránové proteiny, které procházejí skrze celou šířku buněčné membrány, jsou označovány jako transmembránové proteiny. Jinými slovy, některé integrální membránové proteiny (nikoli všechny!) jsou zároveň řazeny mezi transmembránové proteiny. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také membránové proteiny.

Periferní membránové proteiny jsou proteiny, které jsou připojeny k buněčné membráně, ale nejsou zanořeny do její fosfolipidové dvojvrstvy. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také periferní, membránové proteiny.

Membránové proteiny jsou proteiny, které jsou připojeny k buněčné membráně, ať už jako periferní membránové proteiny nebo jako integrální membránové proteiny (viz obrázek níže). Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také buněčná membrána, proteiny, transmembránové proteiny.

Slizniční membrána je jiný název pro sliznici.

Membránový potenciál je definován jako rozdíl elektrického potenciálu mezi vnější a vnitřní stranou buněčné membrány. Membránový potenciál obecně vzniká, když jsou roztoky elektrolytů o různých koncentracích od sebe odděleny polopropustnou membránou (příkladem takové membrány je buněčná membrána). Některé buňky lidského těla – například svalová vlákna či neurony – se vyznačují tím, že: „venku“ (mimo buňku, extracelulárně) je vysoká koncentrace sodných iontů (Na+) a velmi nízká koncentrace draselných iontů (K+), „uvnitř“ (v buňce, intracelulárně) je naopak velmi nízká koncentrace sodných iontů (Na+) a vysoká koncentrace draselných iontů (K+). Výsledkem je záporný membránový potenciál uvnitř buňky (viz obrázek níže). Obrázek: Membránový potenciál – schematický nákres. (Zdroj: By Д.Ильин: vectorization - File:Basis of Membrane Potential2.png by Synaptidude at English Wikipedia, CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=98637034) Viz také buněčná membrána.

Mimotělní membránová oxygenace neboli ECMO (zkratka pochází z anglického názvu extracorporeal membrane oxygenation) je metoda, která může u pacientů v kritickém stavu na omezenou dobu nahradit funkci srdce i plic. Jejím principem je odběr krve z žíly pacienta do tzv. oxygenátoru, kde dojde, podobně jako v plicích, k odstranění oxidu uhličitého a k okysličení, a následný návrat do arteriálního (tepenného) nebo žilního systému. Podle „místa návratu“ rozlišujeme ECMO veno-arteriální a veno-venózní. ECMO je obvykle indikována u pacientů s plicním selháním, u nichž umělá plicní ventilace (UPV) není schopna zajistit dostatečnou oxygenaci. Podobně jako u UPV jde o dočasnou podporu základních životních funkcí do doby, než je vyřešena původní příčina problému (např. srdeční zástava, selhání plic, transplantace plic, infekce).

Epiretinální membrána je tenká vrstvička vazivové tkáně, která se zejména u starších lidí může vytvořit v oblasti žluté skvrny na sítnici, tedy v oblasti nejostřejšího vidění. Postižený člověk pak může vnímat pokřivené tvary. Epiretinální membrána vzniká v důsledku buněčných změn, ke kterým dochází v zadní části oka, konkrétně mezi sklivcem a žlutou skvrnou. Buňky pocházející ze sítnice a dalších tkání v oku se uvolňují do sklivce a nakonec se usazují na povrchu žluté skvrny. Tyto buňky se pak mohou začít množit tím a vytvářejí „membránu“. V mnoha případech zůstává tato membrána velmi jemná a nemá žádný významný vliv na vidění. Někdy však membrána může pomalu zesilovat a nakonec vést k rozmazanému nebo zkreslenému vidění u postiženého oka. Ve většině případů se epiretinální membrána v oku vyvine bez jakýchkoli předchozích potíží. Tento typ epiretinální membrány se nazývá idiopatický. Někdy se však epiretinální membrána v oku vytvoří v důsledku odchlípení sítnice, úrazu, zánětu či jiných patologických stavů. Epiretinální membrána nevede k úplnému oslepnutí oka. Obvykle postihuje pouze centrální oblast vidění, nezpůsobuje ztrátu periferního vidění.

Presynaptická membrána je součástí synapse. Je to plazmatická membrána neuronu (přesněji řečeno jeho axonu), ze kterého je nervový vzruch přes synaptickou štěrbinu přenášen na další buňku. Viz také presynaptický, synapse.

Postsynaptická membrána je součástí synapse. Je to plazmatická membrána buňky, na kterou je přes synaptickou štěrbinu přenášen nervový vzruch. Viz také postsynaptický, synapse.

Synoviální membrána je důležitou součástí každého synoviálního kloubu, v němž tvoří vnitřní vrstvu kloubního pouzdra. Synoviální membrána jednak vystýlá kloubní dutinu, jednak překrývá všechny vnitřní povrchy kloubu, které nejsou kryty kloubní chrupavkou. Funkcí synoviální membrány je vytvářet synoviální tekutinu. Synoviální membrána obsahuje krevní cévy, tukovou tkáň a nervy. Synoviální membrána vystýlá rovněž všechny tíhové váčky a šlachové pochvy.