Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Iontové kanály jsou transmembránové proteiny, které umožňují transport některých iontů přes buněčnou membránu. Iontový kanál si můžeme představit jako úzký „tunel“, který propouští pouze ionty určité velikosti; tomu se říká selektivní propustnost. Rozlišujeme tak draslíkové kanály, sodíkové kanály, chloridové kanály apod. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také ion.

Iontoforéza je forma nízkofrekvenční elektroterapie, která má nejen terapeutické, ale i diagnostické využití. Vytvořením elektrického pole se zvýší propustnost kůže. Pomocí stejnosměrného proudu pak lze podpořit transdermální absorpci některých léků, tzn. jejich vstřebávání do těla skrze kůži. Tyto léky však musí mít elektrický náboj (ať už kladný nebo záporný), aby se mohly pohybovat v elektrickém poli a pronikat kůží. Většinou se jedná o léky ve formě mastí. V rámci léčebného využití se nejčastěji používají lokální analgetika při léčbě akutní bolesti po operaci, případně při bolesti kloubů, která související s revmatickým onemocněním. Příkladem diagnostického využití je tzv. pilokarpinová iontoforéza, která se používá při diagnostice cystické fibrózy. Viz také ion, elektroterapie.

Pilokarpinová iontoforéza neboli potní test je diagnostická metoda používaná při podezření na cystickou fibrózu (CF). Založena je na tom, že v potu pacientů s CF se nachází zvýšený obsah chloridových iontů (ve srovnání se zdravými jedinci). Vyšetření se obvykle provádí na pacientově předloktí. Kůže ve vyšetřovaném místě se důkladně očistí alkoholem a poté se opláchne destilovanou vodou. Poté se na místo umístí dvě elektrody, kterými prochází slabý stejnosměrný proud. Na předem navlhčené elektrody se umístí tampony nebo gelové disky nasáklé roztokem pilokarpinu. Iontoforéza se provádí po dobu 2–5 minut. Pilokarpin proniká do kůže a stimuluje (povzbuzuje) potní žlázy k produkci potu. Koncentrace chloridů se nejčastěji měří sběrem potu (např. pomocí filtračního papíru či gázy) s následnou laboratorní analýzou: hodnoty nad 60 mmol/l svědčí pro CF; pokud je hodnota nižší než 30 mmol/l, je CF nepravděpodobná; v případě hodnoty mezi 30 a 60 mmol/l není diagnóza CF jednoznačně potvrzena, ale ani vyloučena. V případě hraničních hodnot (30–60 mmol/l) nebo vysokých hodnot (>60 mmol/l) následuje molekulárně genetické vyšetření. Viz také pilokarpin, iontoforéza.

Ošetření kořenových kanálků neboli endodontické ošetření v je postup používaný v zubním lékařství, kdy lékař provádí odstranění nevyléčitelně nemocné, zanícené, poraněné nebo již mrtvé zubní dřeně. Cílem je zabránit hnisání a následně tvorbě abscesu na špičce kořene zubu, což může snadno vést ke zničení kosti, v níž je zub uchycen. Nejčastějšími příčinami poškození nebo odumírání zubní dřeně jsou odštípnutí nebo jiné zranění zubu či hluboký zubní kaz. Viz také endodoncie, reendodoncie.

Kořenový kanálek (lat. canalis radicis dentis) je zúžená část dřeňové dutiny uvnitř zubu. Kořenový kanálek vyúsťuje na hrotu kořene zubu drobným otvůrkem, kterým do zubní dřeně vstupují krevní cévy a nervy. Ke každému kořeni zubu vede jeden kořenový kanálek (má-li zub více kořenů, má tedy i více kořenových kanálků). Viz také ošetření kořenových kanálků.

Centrální kanálek míchy (lat. canalis centralis medullae spinalis) je prostor vyplněný mozkomíšním mokem, který prochází celou délkou míchy. Tento kanálek začíná pod čtvrtou mozkovou komorou, ze které do něj proudí mozkomíšní mok. Podobně jako mozkové komory je i centrální kanálek míchy vystlán epitelem, který je tvořen ependymovými buňkami. Kanálek jednak pomáhá přenášet do míchy živiny, jednak míchu do jisté míry chrání tím, že částečně tlumí nárazy do páteře. Viz také centrální, mícha.

Schlemmův kanál je lymfatická céva kruhového tvaru, která se nachází v přední části oka, a odvádí komorovou tekutinu z přední komory oční. Pokud odtok komorové tekutiny nefunguje správně, pak se tato tekutina hromadí a zvyšuje nitrooční tlak, což může časem vést k rozvoji zeleného zákalu (glaukomu).

Kanál děložního hrdla (lat. canalis cervicis uteri) je součást děložního hrdla, kterou si zjednodušeně můžeme představit jako úzký „tunel“ mezi dělohou a pochvou. Na straně dělohy začíná tento kanál vnitřní děložní brankou, zatímco na straně pochvy je ukončen zevní děložní brankou, která je při gynekologickém vyšetření viditelná jako otvor uprostřed vrcholu děložního čípku. Obrázek: Děloha, děložní hrdlo a část pochvy – schematický nákres. (Zdroj: By Henry Vandyke Carter - Henry Gray (1918) Anatomy of the Human Body, Bartleby.com: Gray's Anatomy, Plate 1167. Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1420450) Viz také děložní hrdlo.

Semenotvorné kanálky (lat. tubuli seminiferi) jsou tenké stočené kanálky uvnitř varlat. V semenotvorných kanálcích probíhá spermatogeneze. Semenotvorné kanálky jsou hustě stočené do spirál: odhaduje se, že všechny kanálky v jednom varleti mají celkovou délku 250 až 300 metrů.

Vypuzovací kanálky je jiný název pro ejakulační vývody.