Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Chloridové kanály jsou iontové kanály, které propouštějí chloridové ionty přes buněčnou membránu. Odborníci rozlišují celou řadu různých typů chloridových kanálů. Jedním z nich je CFTR (zkratka pochází z anglického názvu cystic fibrosis transmembrane conductance regulator): ten se uplatňuje zejména u buněk, které produkují hlen, pot, sliny, slzy a trávicí enzymy. Mutace v genu CFTR mohou vést k některým dědičným onemocněním, například k cystické fibróze. Viz také chlorid, iontové kanály.

Chlorid (Cl–) se řadí k minerálním látkám nezbytným pro správné fungování organismu. V potravinách se velmi často vyskytuje společně se sodíkem, neboť společně tvoří kuchyňskou sůl (NaCl). Sodík i chlorid jsou pro život nezbytné, a spolu s draslíkem hrají důležitou roli v udržování vodní a elektrolytové rovnováhy v těle. Chlorid je kromě toho důležitý i pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové. Poznámka: Chlorid je anion (záporně nabitá částice), který je odvozen od chloru, resp. kyseliny chlorovodíkové. Viz také chlor.

Chlorid sodný (NaCl) je odborný název pro kuchyňskou sůl. V medicíně se chlorid sodný používá zejména jako: fyziologický roztok – například v nitrožilních infuzích pro pacienty, kteří ztratili hodně tekutin, nosný roztok – pro infuze některých léků. Viz také chlorid, sodík.

Centrální kanálek míchy (lat. canalis centralis medullae spinalis) je prostor vyplněný mozkomíšním mokem, který prochází celou délkou míchy. Tento kanálek začíná pod čtvrtou mozkovou komorou, ze které do něj proudí mozkomíšní mok. Podobně jako mozkové komory je i centrální kanálek míchy vystlán epitelem, který je tvořen ependymovými buňkami. Kanálek jednak pomáhá přenášet do míchy živiny, jednak míchu do jisté míry chrání tím, že částečně tlumí nárazy do páteře. Viz také centrální, mícha.

Schlemmův kanál je lymfatická céva kruhového tvaru, která se nachází v přední části oka, a odvádí komorovou tekutinu z přední komory oční. Pokud odtok komorové tekutiny nefunguje správně, pak se tato tekutina hromadí a zvyšuje nitrooční tlak, což může časem vést k rozvoji zeleného zákalu (glaukomu).

Kanál děložního hrdla (lat. canalis cervicis uteri) je součást děložního hrdla, kterou si zjednodušeně můžeme představit jako úzký „tunel“ mezi dělohou a pochvou. Na straně dělohy začíná tento kanál vnitřní děložní brankou, zatímco na straně pochvy je ukončen zevní děložní brankou, která je při gynekologickém vyšetření viditelná jako otvor uprostřed vrcholu děložního čípku. Obrázek: Děloha, děložní hrdlo a část pochvy – schematický nákres. (Zdroj: By Henry Vandyke Carter - Henry Gray (1918) Anatomy of the Human Body, Bartleby.com: Gray's Anatomy, Plate 1167. Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1420450) Viz také děložní hrdlo.

Semenotvorné kanálky (lat. tubuli seminiferi) jsou tenké stočené kanálky uvnitř varlat. V semenotvorných kanálcích probíhá spermatogeneze. Semenotvorné kanálky jsou hustě stočené do spirál: odhaduje se, že všechny kanálky v jednom varleti mají celkovou délku 250 až 300 metrů.

Vypuzovací kanálky je jiný název pro ejakulační vývody.

Páteřní kanál (lat. canalis vertebralis) je kanál v páteři, kterým prochází mícha. Páteřní kanál je tvořen obratlovými otvory jednotlivých obratlů, které leží nad sebou. Viz také obratle, páteř.

Iontové kanály jsou transmembránové proteiny, které umožňují transport některých iontů přes buněčnou membránu. Iontový kanál si můžeme představit jako úzký „tunel“, který propouští pouze ionty určité velikosti; tomu se říká selektivní propustnost. Rozlišujeme tak draslíkové kanály, sodíkové kanály, chloridové kanály apod. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také ion.