Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Buněčná membrána neboli plazmatická membrána je tenká vrstvička ohraničující každou buňku v lidském těle. Nejdůležitější funkcí buněčné membrány je její schopnost určovat, které látky mohou přicházet do buňky a jaké mohou buňku opouštět. Hlavní složkou všech buněčných membrán jsou fosfolipidy. Obrázek: Stavba buněčné membrány – schematický nákres. Hlavní složkou buněčné membrány jsou fosfolipidy – molekuly s hydrofilními „hlavičkami“ a hydrofobními „ocásky“. V buněčné membráně je ale zanořeno velké množství různých membránových proteinů, z nichž některé jsou schematicky znázorněny na obrázku. (Zdroj: depositphotos.com) Viz také buňka.

Buněčná imunita je někdy definována jako imunitní reakce, která je zprostředkována T-lymfocyty. V širším slova smyslu však lze do buněčné imunity počítat také imunitní reakce, na kterých se podílejí i jiné buňky imunitního systému, konkrétně neutrofily, monocyty, makrofágy, dendritické buňky a NK buňky. Viz také buňka, imunita, humorální imunita.

Buněčný cyklus je sled událostí, které se odehrávají v buňce mezi dvěma buněčnými děleními. Buněčný cyklus se skládá z řady kroků, během nichž se chromozomy a další buněčný materiál „zdvojnásobí“, resp. vytvoří se jeho „kopie“. Buňka se poté (při mitóze) rozdělí na dvě dceřiné buňky, z nichž každá obdrží jednu kopii zdvojeného buněčného materiálu (včetně kompletní sady chromozomů). Buněčný cyklus je dokončen, když je každá dceřiná buňka obklopena svou vlastní buněčnou membránou. Obrázek: Buněčný cyklus – schematický nákres. (Zdroj: Zellzyklus, Ben Antwerpes und Janica Nolte, DocCheck, by BioRender.com (2024); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také buňka, mitóza.

Buněčné dělení je proces, při kterém se jedna mateřská buňka rozdělí na dvě nové buňky, tzv. dceřiné buňky. Existují dvě odlišné formy buněčného dělení: mitóza a meióza. Viz také buňka, buněčný cyklus.

Buněčná signalizace je vzájemná výměna informací mezi buňkami, která je většinou zprostředkována uvolňováním určitých látek rozpustných ve vodě, ale někdy i vzájemným kontaktem buněk, případně výměnou malých molekul či iontů skrze specializované spoje mezi buňkami. Obrázek: Chemická signalizace mezi buňkami – schematický nákres. Směrem shora dolů jsou zjednodušeně znázorněny čtyři typy chemické signalizace mezi buňkami: autokrinní, přes mezerové spoje, parakrinní a endokrinní signalizace. (Zdroj: Upraveno podle Boundless: 9.2: Signaling Molecules and Cellular Receptors - Forms of Signaling. LibreTexts Biology. Licencováno pod CC BY-SA 4.0) Viz také buňka, přenos signálu, signální molekuly, cílová buňka.

CAR-T buněčná terapie je typ léčby, při níž jsou pacientovy T-lymfocyty (jeden z mnoha typů buněk imunitního systému) ve specializované laboratoři pozměněny tak, aby útočily na nádorové buňky. Nejprve jsou z pacientovy krve odděleny bílé krvinky (přesněji řečeno T-lymfocyty), které jsou odeslány do specializované laboratoře. Tam do nich odborníci vpraví gen pro speciální receptor, který se váže na určitý protein na pacientových nádorových buňkách. Tento speciální receptor je označován odborným názvem chimérický antigenní receptor neboli CAR (zkratka pochází z anglického názvu chimeric antigen receptor). V laboratoři je „vypěstováno“ velké množství T-lymfocytů s tímto speciálním CAR, čímž vznikne „na míru šitý“ léčivý přípravek pro konkrétního onkologického pacienta. Tento léčivý přípravek je odeslán zpět do nemocnice, kde je pacientovi podán formou infuze. CAR T-buněčná terapie se již používá při léčbě některých typů leukemií a lymfomů, ale zkoumá se i její případné využití v léčbě jiných typů zhoubných nádorů. Příklady konkrétních léčivých přípravků, které jsou již používány v klinické praxi, jsou axikabtagen ciloleucel, brexukabtagen autoleucel či tisagenlekleucel. Obrázek: CAR-T buněčná terapie – schematický nákres. (Zdroj: CAR-T-Zell-Therapie, Carolin Hattendorf, DocCheck, by BioRender.com (2024); převzato z https://app.biorender.com/biorender-templates; licencováno pod CC BY-NC-SA 3.0.) Viz také buňka, terapie.

Slizniční membrána je jiný název pro sliznici.

Membránový potenciál je definován jako rozdíl elektrického potenciálu mezi vnější a vnitřní stranou buněčné membrány. Membránový potenciál obecně vzniká, když jsou roztoky elektrolytů o různých koncentracích od sebe odděleny polopropustnou membránou (příkladem takové membrány je buněčná membrána). Některé buňky lidského těla – například svalová vlákna či neurony – se vyznačují tím, že: „venku“ (mimo buňku, extracelulárně) je vysoká koncentrace sodných iontů (Na+) a velmi nízká koncentrace draselných iontů (K+), „uvnitř“ (v buňce, intracelulárně) je naopak velmi nízká koncentrace sodných iontů (Na+) a vysoká koncentrace draselných iontů (K+). Výsledkem je záporný membránový potenciál uvnitř buňky (viz obrázek níže). Obrázek: Membránový potenciál – schematický nákres. (Zdroj: By Д.Ильин: vectorization - File:Basis of Membrane Potential2.png by Synaptidude at English Wikipedia, CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=98637034) Viz také buněčná membrána.

Mimotělní membránová oxygenace neboli ECMO (zkratka pochází z anglického názvu extracorporeal membrane oxygenation) je metoda, která může u pacientů v kritickém stavu na omezenou dobu nahradit funkci srdce i plic. Jejím principem je odběr krve z žíly pacienta do tzv. oxygenátoru, kde dojde, podobně jako v plicích, k odstranění oxidu uhličitého a k okysličení, a následný návrat do arteriálního (tepenného) nebo žilního systému. Podle „místa návratu“ rozlišujeme ECMO veno-arteriální a veno-venózní. ECMO je obvykle indikována u pacientů s plicním selháním, u nichž umělá plicní ventilace (UPV) není schopna zajistit dostatečnou oxygenaci. Podobně jako u UPV jde o dočasnou podporu základních životních funkcí do doby, než je vyřešena původní příčina problému (např. srdeční zástava, selhání plic, transplantace plic, infekce).

Epiretinální membrána je tenká vrstvička vazivové tkáně, která se zejména u starších lidí může vytvořit v oblasti žluté skvrny na sítnici, tedy v oblasti nejostřejšího vidění. Postižený člověk pak může vnímat pokřivené tvary. Epiretinální membrána vzniká v důsledku buněčných změn, ke kterým dochází v zadní části oka, konkrétně mezi sklivcem a žlutou skvrnou. Buňky pocházející ze sítnice a dalších tkání v oku se uvolňují do sklivce a nakonec se usazují na povrchu žluté skvrny. Tyto buňky se pak mohou začít množit tím a vytvářejí „membránu“. V mnoha případech zůstává tato membrána velmi jemná a nemá žádný významný vliv na vidění. Někdy však membrána může pomalu zesilovat a nakonec vést k rozmazanému nebo zkreslenému vidění u postiženého oka. Ve většině případů se epiretinální membrána v oku vyvine bez jakýchkoli předchozích potíží. Tento typ epiretinální membrány se nazývá idiopatický. Někdy se však epiretinální membrána v oku vytvoří v důsledku odchlípení sítnice, úrazu, zánětu či jiných patologických stavů. Epiretinální membrána nevede k úplnému oslepnutí oka. Obvykle postihuje pouze centrální oblast vidění, nezpůsobuje ztrátu periferního vidění.