umělá plicní ventilace

Umělá plicní ventilace (UPV) neboli mechanická ventilace je způsob dýchání, kdy pacient je napojen na dýchací přístroj neboli ventilátor. Lékař může indikovat umělou plicní ventilaci v případě, že pacient z nějakého důvodu nemá dostatek kyslíku nebo že není schopen samostatně dýchat. Cílem UPV je ovlivnění velikosti plicního objemu, podpora výměny plynů v plicích a snížení zátěže svalů při dýchání.

Podle mechanismu průtoku plynů rozlišujeme ventilaci přetlakem, ventilaci podtlakem a některé další méně časté typy (vysokofrekvenční, oscilační). Ventilace přetlakem je též označována jako konvenční UPV a je rovněž nejčastěji používaná, vyžaduje nicméně kontinuální zajištění průchodnosti dýchacích cest. Lze rovněž nastavit různé kombinace řízení dechu mezi přístrojem a pacientem.

UPV slouží k podpoře či udržení základních životních funkcí a sama o sobě není léčebnou metodou. Je také spojena se zvýšeným rizikem nežádoucích příhod a komplikací (pneumotorax, pneumonie, poranění dýchacích cest apod.). Proto je obvykle snaha ponechávat pacienta na UPV jen po nezbytně dlouhou dobu.

U pacientů s těžkým průběhem onemocnění COVID-19 jde o velmi častou techniku pro překonání kritické fáze, která je obvykle spojena se selháváním plic. Obsluha vyžaduje ovšem pečlivě zaškolený a zkušený personál.

Vyhledat „umělá plicní ventilace“ na NZIP