Bipolární porucha

Lékař diagnostikuje depresi na základě různých příznaků a s přihlédnutím k životní situaci pacienta. Používá přitom různé diagnostické metody: velmi důležitý je anamnestický rozhovor, provedeno může být i neurologické vyšetření. Při diagnostice deprese se lékař řídí podle tzv. hlavních příznaků a případných dalších příznaků. Objevit se mohou i tělesné příznaky. Je-li stanovena diagnóza deprese, lze ji dále klasifikovat jako lehkou, středně těžkou nebo těžkou formu. Deprese se mohou vyskytovat jednorázově nebo opakovaně. Lékař může vyslovit diagnózu deprese na základě charakteristických příznaků a poté, co vyloučí jiná onemocnění.

Dnes jsou deprese vnímány jako onemocnění nebo komplexy příznaků způsobené více příčinami. Při vzniku onemocnění hrají roli psychické, neurobiologické a sociální faktory. Společně mohou působit velmi komplexně.

Depresi člověk nemusí jen bezmocně přihlížet: existují různé možnosti léčby tohoto duševního onemocnění. V akutních případech může být nutná hospitalizace, někdy však může pomoci i pobyt v denním stacionáři nebo rehabilitační pobyt. V závislosti na situaci se léčba soustředí na zmírnění příznaků nebo na prevenci recidivy. K dalším cílům léčby se řadí zlepšení, udržení nebo znovuzapojení do společenského i pracovního života. Během léčby – a zvláště pak během akutní léčby – by měl lékař opakovaně vyhodnocovat, zda je stávající léčba pro pacienta vhodná nebo zda je potřeba ji upravit.

Bipolární porucha se vyznačuje manickými, hypomanickými a depresivními epizodami. Při nich nálada přeskakuje z „rozjásané až do oblak“ až na „k smrti sklíčenou“. Akutní léčba se zaměřuje na zmírnění depresivních, manických, popř. hypomanických příznaků. Dlouhodobým cílem je omezení dalších epizod, resp. zabránění těmto epizodám.